Městečko Coniston se rozkládá mezi horou Old Man of Coniston a jezerem Coniston Water.
Pouze ve zdejších kempech mě nevyhodili se stanem; u Windermere Water jsou kempy jen pro karavany.
Domorodé obyvatelstvo je poměrně přívětivé a z města se dají podnikat různé objevné expedice.
Pokud přijíždíte autem od severu z Newcastle-upon-Tyne, doporučuji jet z Carlisle
po dálnici M6 do Penrith, zde odbočit na A592 podle jezera Ullswater a přes Kirkstonský
průsmyk sjet do Ambleside, odkud vás silnice A593
dovede přes Skelwith Bridge do Conistonu. Tahle trasa ovšem předpokládá nocleh po
cestě, protože kdybyste jeli přímo, nestihnete dojet v pracovní době recepce (za
předpokladu, že parník přijede okolo 16 hodiny jako ten můj). Já spal v Dalston
Hall kousek pod Carlisle (na A5299). Je to výborný kemp, kde spíte prakticky na
golfovém hřišti. Taky podle toho vypadal trávník.
Možná by se to dalo stihnout tak, že byste objeli Newcastle po dálničním okruhu
a jeli po A1 na jih k odbočce na Chilton a po A689, A688 přes Barnard Castle pokračovali
po A67 a A66 do Brough, tam po A685 do Tebay a Kendalu a odtud po A591 do
Windermere. Touhle trasou byste jeli mnohem větší
kus po dálnicích. Ale po sedmé hodině se už v kempu neubytujete, takže by to bylo
hodně na fous.
Od jihu je nejlepší jet po dálnici M6, v Crooklands odbočit na Kendal a odtud
po A591 do Windermere. Pak to můžete vzít zase přes Ambleside a po A593, nebo do Bownessu, trajektem
přes jezero Windermere (což ovšem stojí peníze) a přes Sawrey a Hawkshead skončíte
opět v Conistonu.
Vlakem se dostanete do Kendalu, odtud "deset mil po malé jednokolejné
dráze, která vede nahoru do kopců" (Holubí pošta, 1.kapitola) do Windermere
a odtud autobusem nebo pěšky.
V Conistonu je muzeum Jonha Ruskina (1819-1900, spisovatel a sociální reformátor,
stoupenec prerafaelitů a bojovník za zvýšení úrovně a kvality uměleckých řemesel
a průmyslu), které v době mého pobytu bylo pochopitelně zavřené. Žil v
Brantwoodu, což je ten nádherný dům naproti kempu Coniston Hall; návštěvu opravdu doporučuji.
Zdá se, že spisovatelé a sociální reformátoři nebyli koncem 19. století žádní chudáčci.
Je zde i několik hotelů, které mají v přízemí restaurace. Já jsem v době pobytu
navštěvoval Crown Hotel.
Pivo stálo 2 libry i s tuzérem, veliká skotská whisky 1,65 libry, najíst se dalo
už od 5 liber (například Cumberland sausage, což nebyla známá cumberlandská
omáčka, jak jsem se původně domníval, ale klobása, která vypadala trochu jako naše
vinná klobása, tlustá jako telecí párek a asi třikrát tak dlouhá, velmi jedlá. Všeobecně
jsem musel konstatoval, že - pokud si nedáváte tak nebezpečná jídla, jako je třeba
ledvinkový nákyp - se tam nejí špatně. Třeba "gammon na grilu" představoval tři
plátky grilované šunky velikosti talíře, tlusté centimetr, s hromadou hranolků a
trochou zeleniny na oblohu. Za šest liber - paráda). Všechno se objednává u
baru, nápoje se platí okamžitě, jídlo až ho přinesou. Můžete si vybrat, zda budete
sedět ve výčepu (tam je televize, kde jde sport), v baru (tam není televize, ale
zase je vidět ven na náměstí) nebo v jídelně, kde není televize ani bar, takže pokud
máte žízeň, dost se nalítáte.
Popsaný způsob placení ovšem platí pouze v hotelu Crown. V jiných to funguje jinak.
Někde stejně jako u nás, jinde se platí předem všechno. Občas dá dost práce zjistit
místní platební zvyky s dostatečným předstihem, abyste potom nebyli za šašky. Jako
asi třikrát já.
To, že jsem se začal stravovat v hotelu Crown, nemělo nějaký vědecký základ.
První den pobytu, po mém návratu z Old Man of Coniston, jsem
si prostě procházel městečko a začal pořádný liják. Nejbližší hospoda byl právě
hotel Crown. No a protože jsme si z barmanem nějak padli do oka, tak už jsem tam
chodil pořád.
To bych měl možná vysvětlit. Prostě když jsem se připlazil z Old Man of
Coniston a vniknul
do hotelu, měl jsem strašnou žízeň, protože byly čtyři hodiny odpoledne a já prakticky
od rána nepil, jelikož časový harmonogram výpravy na kopec jsem plánoval trochu
jinak. Takže jsem požádal o pivo a barman se optal, které z těch dvanácti druhů
si budu přát. Přál jsem si "lager", protože jsem z průvodce věděl, že to je nejpodobnější
našemu ležáku. Optal se, který ze tří druhů "lager" chci. Chtěl jsem Castelmaine
(protože jsem ho neznal). Pak jsme ještě museli vyřešit problém se sklenicí, jestli
malou nebo velkou (samozřejmě že velkou), já dostal pivo a barman pětilibrovku.
Takže se otočil ke kase. Když se otočil zpět, aby mi vrátil drobné, podával jsem
mu prázdnou sklenici a žádal ještě jedno pivo. Tato rychlost doplňování tekutin
v dehydrovaném organismu na něho udělala takový dojem, že kdykoliv jsem se pak objevil
mezi dveřmi, bez zbytečných otázek sáhl pro pintovou sklenici a natočil Castelmaine.
Až za dva dny, když zjistil odkud to sakra vlastně jsem, se přestal divit.
Cestou k přístavišti společnosti
Coniston Launch potkáte po levé straně čajovnu. Jak jsem zjistil, už i v
Anglii se v čajovně vaří čaj z pytlíku. Nevím, kam ten svět spěje.
Káva tam stojí 0,8 libry, ovšem to si nesmíte představit ten prťavý hrneček kafe,
který nafasujete u nás. V téhle čajovně to obnáší víc jak čtvrtlitrovou konvici
dobrého kafe a dost velikou konvičku smetany (ve svém deníčku mám poznámku:
"kafe jako kráva za 80 frfníků").
U přístaviště je potom takový klasický bufík, kde dostanete kafe, čaj, zmrzlinu,
nějaký sladký zákusek a jakési podivné předměty, jejichž název si nepamatuji a které
jsem tedy opravdu neměl odvahu ochutnat.
Pokud fotografujete na diapozitivy, jediný krámek, kde seženete filmy je drogerie
na hlavní ulici, když se vydáte z centra Conistonu (od kostela) směrem na Ambleside.
Musíte chtít "film for slide". Asi je tam nikdo moc nekupuje, protože se mi
prodavačka strašně dlouho snažila vysvětlit, že z tohohle filmu fotky neudělám.
Než pochopila můj výklad, že z něj nechci dělat fotky, ale diapozitivy a pak je naskenovat do počítače,
taky to dost dlouho trvalo. Asi jí až v tom okamžiku došlo, že mezi neandrtálcem
a člověkem z kontinentu je přece jenom trochu rozdíl.