Čtvrtek začal nějak divně.
I když jsme se večer dohodli, že musíme vyplout brzy, každý nějak spoléhal
na to, že budíka nastaví někdo jiný, a tak jsme ráno zaspali, vzbudili se
až v půl sedmé, odliv rychle postupoval a pod lodí zbývalo tak málo vody,
že hloubkoměr odmítal ukazovat. Skutečně v poslední chvíli se nám podařilo
vytáhnout kotvu a prokličkovat na hloubku.
Kapitán byl nastydlý tak, že skoro nemluvil, mě bolela včera naražená ruka a při
spouštění kormidla rupla pojistka hydrauliky.
I dnes vála čtyřka od severovýchodu, loď jela ostře proti větru na všechny tři
plachty kolem osmi uzlů proti vodě a navíc nás velkou část dopoledne postrkoval
proud, a tak jsme ve tři hodiny měli po pravoboku jihozápadní konec ostrova
Alderney.
Byla to poslední možnost ověřit manévrovací schopnosti našeho Alubatu
v silnějším větru a proto kormidelník vyšíval jedno réčko za druhým. Tyhle
manévry mne vyléčily z nadšení pro kutrové oplachtění, jelikož při každém obratu
bylo nutné téměř celou genu natočit na rolfok, aby se mohla pomocí otěží
protáhnout malou mezerou mezi svým stěhem a stěhem kosatky.
Zdálo se mi to dost
nepraktické, zejména v případě, když loď
má jen běžnou dvoučlennou posádku.
Alderney, nejsevernější ostrov z Channel Islands, je spíš jen ostrůvek, 3 míle
dlouhý a míli široký. Dnes na něm žije skoro 2,5 tisíce obyvatel a dokonce je
zde jediná železniční trať na celém souostroví, postavená v roce 1840 kvůli
dovozu kamene na stavbu vlnolamu a viktoriánské pevnosti v Braye.
Osobní vlak,
sestávající ze dvou vyřazených vagonů londýnského metra, nyní jezdí z přístavu
Braye do lomu Mannez na severovýchodním konci ostrova od Velikonoc do konce září
každou neděli odpoledne a o prázdninách dokonce častěji.
Po čtvrté hodině jsme se vyvázali na bóji před Braye, v jediném kdykoliv
použitelném přístavu na ostrově, kde mají jachtaři k dispozici 70 žlutých
návštěvnických bójí a na břehu za librový poplatek záchody, sprchy a prádelnu. Pro delší pobyt je však potřeba zůstat na bójích, protože do vnitřního přístavu
k molu a čerpací stanici lze vplout pouze v čase přibližně ± 2 hodiny kolem HW.
Sotva Ondřej nafoukal člunek a dopravil Tomáše s Richardem na břeh, přirazilo
u naší lodi místní vodní taxi.
Jako kotevní hlídka jsme s Honzou nikam nechtěli
a tak nám jeho kapitánka věnovala alespoň ceník daňově zvýhodněného alkoholu
a cigaret a informaci, že nám na přání zboží přiveze. Na ostrovech se totiž
neplatí daň z přidané hodnoty. Po prostudování ceníku se ovšem ukázalo,
že ostrovní ceny bez daně jsou hodně podobné českým cenám s daní, takže s námi
stejně žádný obchod neudělala. Ale možná to byla chyba. Při představě, že plavba
zítra končí, nám bylo s Honzou velmi smutno, a tak jsme si tak dlouho nalévali
kalíšky proti trudomyslnosti, až pro navrátilce ze břehu žádná whisky na lodi
nezbyla.
I v pátek ráno bylo třeba vyplout před šestou hodinou, tentokrát ne kvůli
hloubce, ale kvůli proudům.
Ve dvě odpoledne jsme měli v Cherbourgu vracet loď
a kolem Cap de la Hague teče za přílivu proud na východ, zatímco 3 hodiny po HW
v Doveru se otočí a i v neapu teče rychlostí 4,3 uzlu směrem na západ. Bylo tedy
nutno vyplout tak, aby nám proud pomohl a dopluli jsme do Cherbourgu dřív, než
se otočí a budeme stát na plné plachty skoro na místě.
Jako tradičně foukala
severovýchodní čtyřka, po ránu přímo proti proudu vytvářela pěkné vlnobití, log
ukazoval rychlost 6,5 uzlu proti vodě a další skoro 3 uzly nám podle GPS
přidával proud. Bylo 13oC, občas sprchlo a pobřeží na pravoboku,
vzdálené přibližně dvě míle, jsme v mlžném oparu spíš tušili než viděli.
V půl
desáté se proud otočil a začal loď brzdit, ale nakonec se nám podařilo doplout
dřív, než výrazně zesílil, a ve čtvrt na jednu jsme se vyvázali u tankovacího
mola v Cherbourgu.