Úterní ráno začíná stejně jako obě předchozí. Kdyby se ti dva ihned po probuzení
nepohádali, asi by měli zkažený celý den.
Tentokrát odráží Mamut. První most je zavřený, takže přistáváme u levého břehu.
Přistání se povedlo naprosto perfektně. Jednak na levý bok lodi kormidelník lépe
vidí, jednak vítr fouká směrem ke břehu a jednak už se to Mamut asi naučil.
Iva včera večer dokázala napsat deset pohledů kamarádům a teď je potřebuje
donést na poštu. Těsně před odchodem z lodi ale přichází mostař a pouští nás dál.
Přirážíme za mostem pod jedním z mlýnů, tentokrát na pravé straně kanálu. Mamut
už se to přistávání asi fakt naučil. Opět to vypadá vzorně.
Kromě Buška, který hlídá loď, jdeme na poštu všichni.
Mamut cestou zjistil, že nějaký člověk před ním jde v dřevácích a pokouší se ho
za pochodu vyfotografovat. Zašlápnul při tom focení asi dva lidi, kteří šli neprozřetelně
okolo, ale snímek se povedl a majitel dřeváků o tom ani neví.
Odplouváme dál, ale dostáváme se pouze k prostřednímu mostu, který je také
zavřený. Začíná nám to připomínat průjezd autem skrz pražské křižovatky - také
na každé svítí červená. Ale nemusí se na každé křižovatce vystupovat a přivazovat
auto k chodníku.
V půl jedenácté konečně projíždíme pod posledním dokkumským mostem a pokračujeme
v plavbě na západ, k městečku Burdaard, které nám instruktor na mapě označil velikým
červeným vykřičníkem.
O Burdaardu se průvodce nezmiňuje. A to je chyba, protože už zdálky se nad
stromy na obzoru tyčí silueta obrovského větrného mlýna
de Zwaluw (Vlaštovka), největšího provozuschopného větrného mlýna ve Frísku.
Je mnohem větší než oba mlýny v Dokkumu.
Za mostem přistáváme a po nerovném cihlovém dláždění, které je v každém navštíveném
městě čím dál tím křivější, klopýtáme k mlýnu.
Pokus vstoupit do něj východem nám nevyšel. Jak máme tušit že to je východ,
když tam tudy šel mlynář dovnitř, že.
U pokladny jsme zjistili, že od dvanácti do dvou je polední přestávka. Je za tři
minuty dvanáct a pan pokladní právě vyhání výpravu holandských důchodců.
Iva zbaběle zavrhla možnost, že nám bude tlumočit z průvodcovy němčiny, protože
pan průvodce ji šišlá po frísku. Pan průvodce nám zase vysvětlil, že on umí strašně
špatně anglicky. Což o to, to my taky, ale my umíme špatně anglicky čtyři. Což
v součtu dává celkem slušnou úroveň jazykové znalosti. Teoreticky.
Průvodce si tedy chvilku drbal zbytky vlasů na hlavě, protože nevěděl co s
námi, pak mávnul rukou, na oběd rezignoval, vybral od nás vstupné, posadil nás
před video a pustil anglickou kazetu. Naštěstí byl autor toho vzdělávacího filmu
o mlýně inteligent, takže film měl nejenom anglický komentář, kterému jsme většinou
nerozuměli, ale také anglické titulky, které se pochopit daly.
Tím začala naše soukromá prohlídka. Větrák nad námi totiž nepoháněl jenom mlýn,
ale také katr a řadu dalších zařízení. Mlýn sice v polovině minulého století vyhořel,
ale je kompletně zrenovovaný a funkční. I když na vítr mele pro turisty jenom
v sobotu, po zbytek týdne mele elektrický proud.
Až ve čtvrtém patře mlýna je venkovní ochoz, ze kterého se nastavuje celá věž
tak, aby do ní správně foukal vítr. Ochoz je z normálních prken, které se při
chůzi docela prohýbají. Mezi prkny jsou škvíry, kterými je vidět o čtyři patra
níž. Zábradlí není příliš vysoké a mírný větřík, který vál v přízemí, tady hvízdal
docela slušnou rychlostí a rval nám z ruky papíry s anglickým popisem toho, co
nám pan průvodce ve mlýně ukazuje. Nikdy jsem moc nemiloval výšky, ale hloubka
mě v tomhle případě vadila mnohem víc.
Nad ochozem pak jsou lopatky. Lopatka je dlouhá dvanáct metrů a osa, na které
se lopatky otáčí, je v sedmém patře mlýna (tam už se ale nesmí). Lopatku tvoří
žaluzie z dřevěných pásků, které se dají pomocí Wattova regulátoru naklápět a
automaticky tak regulují rychlost otáčení.
Mlýn je vyšší než věž burdaardského kostela a je z něj nádherný rozhled po okolí.
Návštěvu lze vřele doporučit.
Po prohlídce mlýna se na další hodinu a půl ujímám kormidla, zatímco Mamut
začíná vařit rizoto k obědu. To je další výhoda motorového člunu: můžete vařit
za jízdy. Protože vidím na mapě jak daleko je další kotviště, navrhuji, aby se
s vařením počkalo. Návrh neprochází. Wynsem, za kterým se dá poprvé zastavit,
tedy projíždím téměř na plný plyn a vlny za zádí zalévají anglické trávníky holandských
domů na břehu, zatímco Mamutovo rizoto stydne v hrnci.
Tentokrát se výjimečně nehádá s Mamutem Bušek, ale já. Já říkám, že jsem to říkal,
že by se mělo s vařením počkat, zatímco Mamut tvrdí, že mám jezdit rychleji když
vidím, že on vaří.
Nakonec jsem se mu pomstil prohlášením, že on a hlad jsou dva nejlepší kuchaři.
Pár minut po čtvrté hodině (to už kormidluje Bušek), připlouváme do Leeuwardenu,
hlavního města Fríska.
Po prostudování mapy hlásím, že těsně za zatáčkou bude nízký most, takže plujeme
dost pomalu. Naštěstí, protože most je opravdu těsně za zatáčkou, zavřený a svítí
na něm dvě červená světélka na znamení, že mostař je pryč. Po pravé straně kanálu
vede silnice a na kraji je nízké zábradlíčko z tlusté kovové trubky, ke které
se přivazujeme. Na druhé straně kanálu je také ulice, ale tam trubka není, jenom
kousek před mostem je asi deset metrů vysokého zábradlí.
Mamut s Ivou se rozhodují, že se půjdou podívat do města, zatímco my s Buškem
počkáme na lodi a kdyby se most zvednul, proplujeme a přistaneme pod ním. V tom
ze zatáčky vyráží veliký tjalk, na kterém jsou dva psi a kormidelník.
Kormidelník má na hlavě námořnickou čapku, na bradě námořnický vous a vůbec
vypadá jako starý mořský vlk, který s lodí umí zacházet, takže se zájmem
pozorujeme, jak přistávají profesionálové. Tjalk zamířil na levou stranu, k tomu
malému zábradlí. Vypadá to, že kormidelník je na něm sám. Odešel od kormidla,
pomalu došel na příď, vyhodil odražeč, pak se ležérně vrátil na záď a vyhodil
zadní odražeč. Pak motorem trochu přibrzdil a začal si připravovat vyvazovací
lano. Loď plula pořád ještě docela slušnou rychlostí, když to lano nahodil na
nejvyšší, ozdobným kováním zakončenou, trubku toho vysokého zábradlí, ke kterému
bych se bál přivázat i nafukovací člun. Bohužel ani Mamuta, ani Buška nenapadlo
vzít kameru a točit. Je to škoda.
Trubka se nejdříve ohnula, pak se s prasknutím vytrhl krajní sloupek ze silnice,
za okamžik se s rachotem urvalo celé jedno pole zábradlí, s obrovským žbluňknutím
spadlo do kanálu a loď plula nezmenšenou rychlostí k mostu.
Ležérnost mořského vlka opustila. Skokem se vrhl ke kormidlu a dal plný zpětný
chod, takže se mu povedlo zastavit loď asi dva metry před mostem. Potom zařval
na nějakého pána, který jel kolem na kole, a hodil mu lano. Pán loď přitáhl ke
břehu a kormidelník ji přivázal ke zbytku zábradlí.
A když pán na kole odjel, vylezla z podpalubí baba s podnosem s kávou a sušenkami
a dali se s kormidelníkem do svačiny, jako by se nechumelilo. Což tedy byla
pravda, ale půl metru od nich trčely zlomené trubky zábradlí a vyrvaná dlažba.
Po hodině a půl čekání dorazil jak mostař, tak Iva a Mamut, takže mostem proplouváme
s celou posádkou, přistáváme na levé straně u parku, uvazujeme loď a protože v
dálce vidíme člověka, který vypadá jako výběrčí, vyrážíme do města.
Leeuwarden je hlavní město provincie Frísko. V 15.století to bylo bohaté obchodní
město, v 17.století zde kvetlo zlatotepectví, v roce 1876 se tady narodila Mata
Hari a postavili tu (nevím kdy) pomník krávě. Symbolem města je 40 metrů vysoká
cihlová věž, kterou začali stavět v roce 1529, ale protože jí stavěli na blátě,
naklonila se a tak ji ani nedostavěli. Teď funguje jako rozhledna, která ale zavřela
ještě před naším připlutím. A ráno otevírala dávno po našem odplutí. O kus dál
se tyčí prosklený mrakodrap, který sice dostavěli a stojí rovně, ale vypadá podstatně
hnusněji než ta nedodělaná šišatá věž.
Na náměstí je stará vážnice, ve které je teď bankomat. Bylo u něj pořád tak narváno,
až to vypadalo, jako by byl jediný ve městě.
Nakupujeme různé mlsy a Iva nás vláčí od jednoho kýčoviště k druhému.
Sotva jsme se vrátili na loď, dorazil i výběrčí a obral nás skoro o 6€.
Na tomhle kotvišti byly i záchody a sprchy, několik tankovacích stojanů na vodu,
která byla zdarma, a do některých sloupků osvětlení cestičky se dalo připojit
na elektriku. Jako naschvál ovšem žádný sloupek nebyl v dosahu naší prodlužovačky.
Pan výběrčí nám taky dal nějaké číslo jako kód do sprch a na záchod, což způsobilo
přehnaně optimistické očekávání, že sprchy budou v ceně kotvení. Nebyly, byly
za 50 centů, které si sebou průzkumníci nevzali a museli se pro ně na loď
vracet.
A kódový zámek měl jen pět tlačítek, takže Mamutovi chvilku trvalo než přišel
na to, že když chce zmáčknout číslo 8, musí stisknout klávesu číslo 3. Méně inteligentní
jedinci, kteří na tenhle fígl nepřijdou, zřejmě nemají na hygienické vymoženosti
leeuwardenského kotviště nárok.
Rozhodujeme se, že když stálo kotvení takové peníze a voda je zadarmo, doplníme
ráno zásoby, protože ukazatel se limitně blíží k nule.
Ukazatel paliva naproti tomu tvrdošíjně hlásí naprosto plnou nádrž. Bušek prohlašuje,
že jezdíme strašně ekonomicky. Já spočítal, že motor má za sebou už 22 hodin provozu,
takže při veškerém optimismu už musel sežrat nejméně čtvrtinu nádrže. Takže prosazuji
pravděpodobnější variantu, totiž že nefunguje palivoměr.
Po spoustě propočítávání usuzujeme, že nafty bychom měli mít ještě dost.
Polovina dovolené je fuč a rozhodujeme se, že ráno opustíme naplánovanou trasu
a zajedeme se podívat do Harlingenu, jediného přístavu ve Frísku, který má přímý
přístup k moři.
<< PondělíStředa >>