Vzbudil jsem se v osm, do obličeje mi svítilo slunce a ve spacáku bylo hrozné
horko. Na jarní plavby je ten polární Coleman dobrý, ale na podzimní si asi budu
muset pořídit nějaký lehčí.
Zhltli jsme k snídani čerstvý český chleba (Jirka i já jsme přivezli každý jeden
bochník) s paštikou a po deváté hodině Eternity vyplula.
Standa zvolil kratší jižní plavební trasu mezi ostrovy pod mostem Skurusundbron.
Jedeme samozřejmě na motor, protože průliv je úzký a kopce kolem vysoké. Slapská
přehradní nádrž proti tomu tady vypadá jako široká vodní plocha se stabilním
větrem. Na břehu stojí různobarevné domky, vypadá to, jako kdyby trávník sekali
i uprostřed lesa a já si znovu uvědomuji, že čím dál se dostávám při plavbách na sever
Skandinávie, tím víc vypadá okolí spíš jako model, než jako skutečná krajina.
V jedenáct hodin míjíme ostrov Štírů, známý ze stejnojmenné knihy Josefa
Rösslera. Je to pro mne docela překvapení. Nějak jsem si podle vyprávění ten
ostrov vždycky představoval menší a vzdálenější od civilizace.
Eternity je 8,5 metru dlouhá ocelová plachetnice s dlouhým kýlem a tak mi plavba
na ní přináší několik jachtařských premiér. Je to nejmenší plachetnice, na které
jsem zatím byl na moři. Nikdy jsem ještě neplul na lodi s dlouhým kýlem, pínou
jsem řídil loď naposledy na orlické přehradě a poprvé jsem na lodi, která nemá
rolfok. Standa má zdvojený přední stěh a dvě plachty – genu, uvázanou na
levobočním zábradlí, a kosatku, uvázanou na pravobočním zábradlí – a otěže
a výtah se jen jednoduše přepnou na tu správnou plachtu. Jednoduché, praktické.
Taky jsem ještě nikdy neplul na lodi, kde by kapitán nepustil posádku do kuchyně
a vařil sám. Je to jeho loď, ví co
kde má uloženo a nechce, aby mu v tom cizí lidé dělali čurbes, to je logické, ale
stejně si připadám hloupě, když si pohodlně sedím v kokpitu, zatímco Standa dole
rachotí rendlíky. Nutno přiznat, že vaří dobře.
Propluli jsme kolem jakési repliky vikingské pevnosti, na obloze se začala
seskupovat kupovitá oblačnost a slunce občas zalezlo za mrak, ale pořád bylo
krásně teplo a jel jsem jen v tričku. A zdálo se, že snad konečně začne trochu
foukat.
Začalo. Před třetí vytahujeme genu, v příjemném větru děláme necelých pět uzlů a
plachtíme až do večera. Bohužel se ochladilo, takže jdu nejdřív do košile a
později si beru i bundu.
Chvilku před cílem dnešní plavby se před námi vytvořil vzorový kumulonimbus, ze
kterého pršelo a lítaly blesky, ale povedlo se nám se tomu lijavci vyhnout.
V půl šesté přistála Eternity v zátoce na severním pobřeží ostrova
Rånö (58° 56.217’N, 18° 10.529’E). Upluli jsme 35 mil, z toho 11 na plachty.
Opět s Jirkou žasneme: Do pobřežních skal jsou zaražena vyvazovací oka, přímo u
lodi máme betonové ohniště s grilovací mřížkou, kdybychom ulovili nějakou rybu,
a o kousek dál stojí čisté kadibudky s papírem a odpadkové koše na tříděný
odpad. Vše zdarma k použití.
U kadibudek píšou na tabuli, že se to tu jmenuje Ráj štik, a tak Standa s Jirkou
vyráží na štiky. Já zkusil vlézt do lesa a najít nějaké houby, ale to moc dobře
nedopadlo. Ostrov se tomu lijáku nevyhnul a tak popojít kousek do vnitrozemí
znamená zapadnout po kotníky do vodou nacucaného mechu a zamotat se každé tři
kroky do husté mokré pavučiny. Pokud se tomu chcete vyhnout, dostanete se na
žulovou skálu porostlou drobným lišejníkem, která po dešti klouže jako čert.
Nepotkal jsem ani prašivku a štiky taky nebraly. Jedinou houbu nakonec našel
Standa, jenomže jí nezodpovědně rozsedl, když mu při nastupování na loď na mokré
skále ujely nohy a spadl do vody.