V sobotu krátce po osmé hodině ranní přijíždíme do města Sneek a poměrně rychle
nalézáme loděnici společnosti Yachtcharter
Sneek. Nad placatou krajinou fučí ledový
severozápadní vítr, chvílemi sprchne a počasí vypadá, jako kdyby za hodinu mělo
začít sněžit. Bušek přesto optimisticky tvrdí, že podle tvaru mraků, směru větru
a satelitních snímků ze včerejška si myslí, že se odpoledne udělá hezky.
Loď máme vyzvednout až v deset. Snažíme se zabít čas prohlídkou pobřeží kanálu
Houkesloot. Výsledkem hodinové prohlídky jsou promočené boty, jektající zuby a
zjištění, že po tom kanálu jezdí zatraceně moc lodí.
Když se po deváté hodině začínají k loděnici sjíždět Němci a hemžit se na můstcích,
rozhodujeme se, že už je skoro deset a že si pro tu loď půjdeme taky.
Bachraté, 10 metrů dlouhé plavidlo které jsme si pronajali, se nazývá Stânfries XX.
Na první pohled není nejmladší, lehce se naklání na levou stranu (což nějaký čas
chybně přičítáme nevhodnému uložení piva, minerálek a Mamuta) a po vstupu na palubu
dává nos tušit, že tahle loď tráví dost času ve vlhku a že hodně dlouho taky tráví
vlhko v ní. Vypadá celkem útulně, jenom se s Mamutem každou chvilku praštíme do
hlavy o strop.
V přídi je dvojlůžko, na které se nastěhoval Mamut s Ivou. Dvojlůžko pokračuje
po obou stranách lavicemi, na kterých by se také dalo spát. Do skříněk pod
lavice a za opěradla se vejde strašná spousta věcí. Mezi lavicemi je stůl.
Na pravoboku následuje dřez s tekoucí teplou a studenou vodou, pod ním jsou skřínky
s nádobím a dále k zádi je šatní skříň, do které se skoro nic nevejde.
Na levoboku je za lůžkem směrem k zádi plynový čtyřplotýnkový vařič a pod ním
lednice. Jak nám pan instruktor vysvětlil, jedná se o loď velice luxusní, takže
má nad vařičem ventilátor jako digestoř. Dát další ventilátor do kabiny
s umyvadlem a záchodem, která je za vařičem naproti šatní skříni, to asi konstruktér
považoval za luxus zbytečný, protože kabina má okénko. Ale hodil by se.
O dva
schody výše je kormidelna a za ní, na zádi, dvoulůžková kajuta. Tam už pod matracemi
žádný úložný prostor není.
Loď má propanbutanové teplovzdušné topení, zásuvku na 230V (která funguje jenom
v přístavu, pokud se připojíte prodlužovačkou do zásuvky na břehu) a několik 12V
autozásuvek.
Motor je značky Mercedes a měl by sežrat asi 3-4 litry nafty na hodinu.
V kanceláři jsme zaplatili kauci a koupili si mapu kanálů. Jedna mapa je sice
na lodi, ale do té se nesmí kreslit, takže je jednodušší si za 10€ koupit mapu
vlastní, aby si člověk mohl dělat poznámky k trase. Bez mapy totiž není šance
někam dojet.
Pan instruktor nám ukázal, jak zkontrolovat motor a nastartovat, jak se splachuje
na záchodě, kde se do lodi nalévá pitná voda a kde nafta, kde máme plynovou bombu
a jak vypadá kotva.
Namaloval nám do mapy doporučenou trasu plavby.
Pak nám vysvětlil, jak se s lodí jezdí. Že když chceme zatočit doprava, máme otočit
kormidelním kolem doprava. Že se lodi otáčí záď, a rychlost zatáčení závisí na
otáčkách šroubu, takže když se člověk potřebuje vyhnout nějakému průšvihu, nesmí
začít brzdit, ale naopak musí přidat, aby se záď rychleji stočila, a případně
brzdit až potom.
Jak Mamut bystře poznamenal, loď se chová jako kombajn - ten se taky řídí zadními koly.
Ovšem kombajn má například brzdy.A nehrozí u něj nebezpečí, že ho třeba při parkování vítr odfoukne od chodníku.
Že si při manévrech máme dávat pozor, jak fouká vítr.
Pak nám vysvětlil, co znamenají světla na mostech a plavebních komorách.
Jedna červená = zákaz vplutí, červená se zelenou = mostař o nás ví a za chvíli nás pustí,
zelená = volno a dvě červené = mostař nefunguje.
Takovými drobnostmi, jako jsou pravidla kdo má dávat komu přednost, jaké jsou
zvukové signály (ty jsme pak našli v legendě v mapě) a podobně, tak těmi
se nezdržoval.
Prohlásil Buška za kapitána, nastartoval, odjel kousek do přístavního bazénu,
tam s námi chvíli jezdil kolem dokola, abychom to trochu pochopili, nechal Buška
přirazit ke břehu, vystoupil, zamával...a byl pryč.
Bylo půl dvanácté a loď byla na týden naše.
Vyjeli jsme na Houkesloot, kde mezitím provoz ještě zesílil, a přes poměrně
velké jezero a dále širokým kanálem směřovali ke kotvišti, doporučenému pro první
noc. Instruktor zjevně věděl co dělá, když nás poslal tímhle směrem. Kanál byl
široký, všemu nepříjemnému (třeba plachetnicím) se dalo poměrně bez problémů vyhnout,
kormidelníci pomalu ztráceli vytřeštěný pohled a zcela nezaslouženě v nich sílil
pocit, že už umí kormidlovat.
Protože do Grou, kde jsme měli doporučenou první noc, jsme dorazili už za necelé
dvě hodiny, udělali jsme si na další tři hodinky okružní plavbu po jezerech a
kanálech kolem oblasti Princenhof, zkoušeli s lodí různé manévry a zjistili, že
řídit loď je jednoduché, ale například zastavit na místě, couvat nebo přistát,
to není vůbec žádná sranda.
Absolvovali jsme také podjezd pod prvním zvedacím mostem a zjistili, že i když
je most zavřený a svítí na něm červená, smíme ho podjet, pokud se pod něj vejdeme.
Že na každém mostě je velká tabule s nápisem od kdy do kdy je na mostě obsluha.
A že pokud se za most platí, je tam i cedule s cenou, a je dobré mít drobné, protože
nějaký větší europeníz by se v tom fofru při průjezdu těžko podařilo s mostařem
rozměnit.
Problém vznikl, když jsme začali hledat kotviště na noc. Kotvišť byla spousta,
ale byla sobota a domorodci vyrazili na víkend, takže na všech někdo byl a nikde
nebylo tolik prostoru, abychom se tam bez obav nacpali. Nakonec se nám podařilo
přistát na jednom kotvišti na jezeře Wijde Ee, kde byl prostor přibližně na pět
lodí za sebou a kam jsme se s odřenýma ušima trefili tak, abychom nepoškodili
lodě kolem.
Na tomhle jezeře se vyřešil problém s odpadovou nádrží.
Záchod totiž fungoval tak, že po použití člověk ruční pumpou naplnil mísu vodou
z jezera či kanálu, šlápnul na šlapku jako ve vlaku, udělalo to vcuc a produkt
byl pryč. Ale vrtalo nám hlavou, proč nám pan instruktor neukázal, kde a jak se
ta odpadní voda vypouští.
Protože na vlnách na jezeře se mísa odtokovým otvorem našplouchala sama, bez pumpy,
pochopili jsme, že problém s odpadovou nádrží jsme řešili zbytečně. Jaksi
samovolně tak vznikl zákaz koupání v okolí kotviště a mytí nádobí v saponátu jsme
odsunuli na jízdu nebo až na večerní hodiny, kdy nebylo tolik vidět, jak bublinky
od naší lodi odmašťují kačenky, plující okolo.
Po přistání jsme objevili například to, že holandské dítě řve sice nesrozumitelně,
ale stejně nahlas jako naše dítě domácí. Výhodou je, že člověk si může ulevit
zavrčením "Sklapni spratku" bez nebezpečí, že by k tomu měli rodiče toho dítěte
připomínky.
Že ještě dávno před setměním se holandští komáři, jimž jsme začali přezdívat Los
Moskytos, slétají kolem lodí, brousí si sosáčky a pijí nám krev, takže je
nutné zavírat okna a dveře (sice jsem koupil dva obrovské Biolity, ale Mamut je
zakazuje použít s odůvodněním, že neví jak komáry, ale jeho ten smrad vypudí určitě).
Že měl ráno Bušek docela pravdu, protože odpoledne se počasí umoudřilo a občas
svítilo i sluníčko.
A také jsme se usnesli, že až příště budeme hledat kotviště, měl by být kravín
po větru.
<< ÚvodNeděle >>