"Žádáme pana Jaroše a pana Malečka, aby se dostavili k odletu, nebo budou
vyloučeni z přepravy!"
S fotobrašnou přes rameno a s lahví rumu z freeshopu v ruce jsem prchal za
Jirkou přes odletovou halu ruzyňského letiště a říkal si, jak nám to pěkně
začíná. Když jsem letěl naposledy, je tomu skoro čtyřicet let, mělo letadlo
čtyři poctivé vrtule, dovezli mě k němu autobusem a skoro celou cestu jsem mohl
stát mezi dveřmi pilotní kabiny a čučet na tu spoustu zajímavých budíků a
světýlek.
Tohle letadlo nemělo vrtuli ani jednu, musel jsem k němu běžet přes celé letiště
pěšky a ještě na mě přitom výhrůžně pokřikovali, a nakonec jsem od norské zubaté
letušky nedostal ani bonbon. To je panečku pokrok. Navíc s tím Boeingem piloti
letěli jak kdyby ho ukradli, takže na švédském letišti Arlanda jsme přistáli o
dvacet minut dřív, než udával letový řád.
Tedy ne že by to nějak pomohlo. Než jsme si vyzvedli bágly, tak byla skoro
půlnoc, a než jsem našel bankomat, ze kterého bych mohl vyrazit nějaké peníze,
tak nám autobus do Stockholmu ujel. Navíc došla krátká textová zpráva od Standy,
že nestojí s lodí v maríně Vasahamnen kousek od centrálního nádraží, jak bylo
původně domluveno, ale v jakémsi soukromém jachtklubu v ulici Hunduddsvägen.
To nešlo ani přečíst, natož vyslovit.
Vlakem to do města stálo dvě švédské stovky na osobu. Autobusem stovku, ale ten
nám před chvilkou ujel. A jachtklub byl od stockholmského centrálního nádraží 6
kilometrů pěšky potmě lesem.
Nakonec Jirka navrhl jako nejjednodušší řešení taxík, který stál i s tuzérem
pětistovku kamkoliv po městě, a když jsem pak viděl, kudy nás taxikář do toho
jachtklubu vezl, byl to opravdu skvělý nápad.
V půl jedné v noci jsme tedy byli na palubě Standovy plachetnice Eternity,
popili brandy s kapitánem sousední lodi, který přišel na návštěvu, a pak zalezli
do spacáku.
Brzy ráno musíme vstávat, čeká nás zhruba 400 námořních mil do
polské Trzebieże a máme na to maximálně 12 dní.
Následující: Ze Stockholmu na ostrov Rånö