Počátkem roku 2013 mi Standa Bílek, prezident ČANY, nabídl místo v posádce,
která měla za úkol dopravit plachetnici Bagatela z polského Štětína do norského
Trondheimu.
Doplout téměř k severnímu polárnímu kruhu, to byla nabídka, která
nešla odmítnout.
V pátek 21.6.2013 v půl třetí odpoledne tedy náš mikrobus
dorazil do štětínské PTTK maríny.
Hned bylo jasné, že dneska nevyplujeme. Pavel Elstner, majitel lodi, na břehu
usilovně vrtal a šrouboval, jak dodělával do kokpitu dřevěné podlážky a sedačky, a mezitím sušil a větral loď,
do které během noční bouřky nateklo otevřenými luknami.
Dali jsme si oběd a pivo
v restauraci v přilehlém kempu a pak se vrhli do práce. Je opravdu neuvěřitelné,
že se z 10 metrů dlouhé lodi podařilo vytahat takovou hromadu čurbesu, většinou
určeného k vyhození, že zabral 36m² trávníku, a přitom v lodi ještě spousta věcí
zbyla.
V půl desáté večer byly matrace skoro suché, zásoby v lodi, nádobí umyté,
plachty připravené k použití, Pavel odjel do Čech a my čtyři, co spolu zítra
vyplujeme, jsme vyrazili do hospody na pivo. Místní Bosman má fakt sílu, já si
moc nepamatuji, jak jsme se vlastně dostali zpět do lodi, a Standa ztratil svůj
mobil (za tři neděle ho našel; neztratil ho, ale pečlivě ho po návratu z hospody
uklidil až na dno kufru s nářadím. Nikdo jsme dodnes nepochopili proč).
V sobotu dopoledne jsme dodělali refovací úvazky, otěže, lifelajnu a další
drobnosti a krátce po jedenácté vypluli. Bylo před námi zhruba 1000 námořních
mil a na jejich uplutí jsme měli 14 dní, takže bylo jasné, že filmová hláška
"Máme zpoždění, nezastavujem" bude během plavby asi dost populární.
Bagatela se protáhla úzkým kanálem z jezera Dąbie do Odry a na motor vrčela
na sever. Před třetí odpoledne jsme minuli Trzebież, vypluli na Štětínský záliv
a ze cvičných důvodů vytáhli plachty. Foukal slabý NNW vítr a na genu s hlavní
plachtou jsme chvílemi jeli rychlostí 6,5 uzlu.
Samozřejmě ne dlouho, v pět jsme už byli se sbalenými plachtami v Piastovském
kanálu a vrčeli ke Svinoústí. Po kratší diskusi mezi mnou (zajedeme do maríny
pro naftu, třeba ještě bude otevřeno) a Standou (prdim na naftu, ten motor
stejně skoro nic nežere) jsme se v maríně nezastavili (dobře jsme udělali, měli
jen do šesti), v sedm večer vypluli mezi vlnolamy na volné moře a nabrali kurz
340° k Rujáně.
Moře bylo jako rybník, jihovýchodní vítr slaboučký a protože na romantiku
pod plachtami nebyl čas, začala naše námořní plavba dlouhým naftingem.
Byli jsme na palubě čtyři a už před vyplutím se rozhodlo, že služby budeme držet
po hodině. Zdálo se mi to málo, prosazoval jsem alespoň dvouhodinové, abych se
mohl déle vyspat, ale kapitán má vždycky pravdu, tak to neprošlo.
Že prý hodina
uteče jako nic a nebudeme se za kormidlem nudit. No, něco na tom bylo. Tuhle noc
určitě. Větrné kormidlo samozřejmě použít nešlo a elektrický autopilot Bagatela
nemá, takže kormidlovat na motor po úplně rovném moři příliš zábavné nebylo.
Alespoň jsem se tedy při svých hlídkách cvičil ve spolupráci s kompasem.
Bagatela je ocelová loď, je vybavena pouze elektronickým kompasem Raymarine
a ten má tak příšerné zpoždění, že když prudce změníte směr o 90°, ještě řadu
vteřin ukazuje původní kurz, než začne pomalu odtikávat směrem ke správnému
číslu.
Pluli jsme ve známých vodách, pro dodržení správného kurzu stačilo
udržovat světlo majáku na Greifswalder Oie a později na mysu Arkona vlevo před
přídí, ale bylo jasné, že v navigačně komplikovaných vodách norského pobřeží
bude spolupráce s kompasem vyžadovat značnou dávku předvídavosti.
V neděli v pět ráno minula Bagatela přístav Lohme na Rujáně. Slabý vítr se
změnil na NW, takže nám foukal přímo do obličeje, začalo pršet a tak stále
na motor jsme mířili kurzem 325° na Öresund.
Občas se zničehonic přihnala docela
slušná vlna z boku a zalomcovala lodí; čert ví, odkud se braly.
Na dohled ostrova Møn jsme vztyčili hlavní plachtu, protože pod mraky začalo
trochu foukat z boku, ale moc to nepomáhalo, Bagatela stále plula rychlostí
kolem 4,5 uzlu a hlavní část pohonné složky tvořil Perkins.
V poledne jsme
za sebou měli prvních 100 námořních mil. Ochladilo se, první odpolední službu
jsem jel nejen v košili, ale i v bundě, vítr byl studený a slunce se stále
schovávalo za mraky.
Od tří jsme pluli na plachty na krásný bočák, ale moc dlouho nevydržel, v sedm
večer už zase v lodi hrčel motor, ale aspoň vylezlo sluníčko. Jen nad pobřežím
byly vidět dešťové přeháňky a jedna z nich nás celkem těsně minula.
V pondělí od jedné v noci motoruji úzkým plavebním kanálem za Kodaní a jsem
velmi překvapený, že se tu nepletou žádné velké obludy, jak bývá jejich zvykem,
když jsem v úzkém prostoru za kormidlem já.
Standa ve tři ráno vytahuje genu
na spinakrbaum a na zaďák krásně plachtíme až do šesti do rána, kdy mi končí
služba, vytahujeme i hlavní plachtu a na bočák pokračujeme pásem rozdělené
plavby kolem dánského pobřeží. Je jasno a slunečno a já konečně poprvé při
plavbách ve zdejších vodách míjím Helsingborg za světla a mohu si ho
prohlédnout.
Upřímně řečeno, nic moc. Zdá se, že Shakespeare nebyl nejenom
v Čechách, kterým přisoudil moře, ale ani v Dánsku, protože mi není jasné, kde
jsou jaké hradby, po kterých by se dalo bloumat. Dánská placka, hrad přestavěný
na zámek a kousek vedle narvaná marína, to je všechno.
Po několika pokusech s větrným autokormidlem, díky slabému větru neúspěšných,
pokračujeme v ručním kormidlování, v půl desáté ohříváme zbytky od večeře
k snídani a jako moučník používáme Pavlův makový závin. Je polojasno a ve slabém
SW větru míříme na bočák k ostrovu Anholt.
Po 48 hodinách od vyplutí máme
za sebou 216 námořních mil. Zatím to jde dobře, když to tak posviští dál, měli
bychom příští neděli letadlo z Trondheimu stihnout.
V poledne vítr sílí, sundáváme hlavní plachtu, jen na genu obeplouváme Anholt
z východu a jak se vítr točí k jihu, stáčíme se k ostrovu Læsø. Vítr odhadujeme
na 4°B (jen odhadujeme, protože se nám nechce vyndávat ruční windmetr a pevný
na lodi není) a výška vln se pohybuje tak kolem metru. V tomhle větru už
autopilot funguje pěkně a až do večera, kdy vítr zeslábl, prakticky nemusíme
sáhnout na pínu.
V úterý po půlnoci zase přifouklo, hlavní plachtu máme na druhém refu a do rána
plujeme ostře proti větru na autopilota a míříme těsně k mysu Skagen. Zprvu to
vypadá, že budeme muset dotankovat naftu jinde, protože do přístavu nás vítr
nepustí, ale Standa nakonec rozhoduje nastartovat motor a ve Skagenu se zastavit
jak kvůli naftě, tak kvůli předpovědi počasí.
Protože jsem byl jediný z posádky, který tento přístav znal, dovedl jsem
kapitána až k čerpací stanici vedle jachtařského bazénu. Tím ovšem mé znalosti
skončily, naftu jsem tu nebral a tak vznikl problém. Když se nám ani na čtvrtý
pokus nepodařilo přelstít záludný samoobslužný stojan, nezbylo než se sebrat
a jít sehnat obsluhu.
V přístavní kanceláři naštěstí neměla službu ta
dvoumetrová valkýra jako minule, která vypadala že krakeny škrtí holou rukou,
ale malá něžná blondýna, jenž jen s mírným povzdechem zamkla dveře a šla nám
ukázat, jak se tankuje.
V podstatě jsme si počínali správně: Strčit tam platební kartu a zadat PIN, to
bylo v návodu. Zvolit maximální odběr, to bylo taky v návodu. A potom VYNDAT
platební kartu ještě před tím, než sundáme tankovací pistoli ze stojanu; to tedy
v návodu opravdu nebylo.
Odpoledne jsme navázali na baby stěh bouřkovou kosatku, ohřáli výborný guláš,
připravený cateringovou firmou jednoho z členů příští posádky, a Standa, Pavel
a já jsme v přístavní kanceláři prozkoumali předpověď počasí na příští dny.
Jarda zatím na lodi do svého chytrého telefonu stáhnul další dvě předpovědi
počasí, které se lišily nejenom od sebe navzájem, ale i od té přístavní.
Po krátkém meteorologickém konziliu jsme usoudili, že nějaké počasí zítra určitě
bude a když nebude foukat vítr, tak máme motor, vypili za plavby ušetřený
alkohol a o půlnoci šli spát. Zítra nás čeká Skagerrak.
Následující: Ze Skagenu do
Norska