Ve čtvrtek ráno vyplouváme už v půl sedmé a kurzem 222° pokračujeme v úplném
bezvětří na motor a autopilota na jih. Dneska je chladněji, jedu v košili.
K snídani si zase užíváme český chleba a já si na něj mažu Veselou krávu. Zdá
se, že švédská Veselá kráva je mnohem méně veselá než ta naše; naše se chechtá
na celé kolo, zatímco švédská se jen tak usmívá.
Celé dopoledne motorujeme a využíváme služeb autopilota. Nad pobřežím každou
chvilku prší a občas je tam bouřka, ale zatím se nám daří držet se mimo.
Před půl třetí proplouváme kolem skalisek Torsken a z moře nás očumují desítky
tuleňů. Jsou to moc roztomilá zvířátka, děsně zvědavá, a je obrovská škoda že
jedeme na motor. Kdybychom potichu plachtili, určitě by si nás přijeli omrknout
z mnohem větší blízkosti, jenže bohužel když už se nějaký vítr zvedne, vane
přímo proti nám.
Odpoledne se před přídí vytvořil obrovský mrak, ze kterého lije jako z konve,
a na pravoboku nad pobřežím jsou zase bouřky, postupující k severu. Tentokrát se
nám nepodařilo uniknout a těsně před přistáním jsme zmokli. V šest večer
vyvazujeme Eternity u pobřežní skály ostrova Ormöarna (58° 24.8’N, 16° 55.6’E).
Máme za sebou 54 námořních mil na motor.
Při průzkumu ostrova jsem objevil něco jako kadibudku připevněnou na stromě. Zdá
se mi to podivné.
Na pobřeží jsou opět klouzavé skály, mokro, vřes, pavučiny a lišejník. Přidali se navíc komáři.
V pátek opouštíme nehostinný ostrov Ormöarna v sedm ráno. Zděšeně zírám na pahýl
stromu u výjezdu ze zátoky, na kterém sedí dva obrovští, zcela evidentně draví
ptáci. Zdá se neuvěřitelné, že na okolních ostrovech ještě zbylo tolik ovcí,
pokud tady loví takovéhle obludy. Takže ta včerejší kadibudka na stromě byla
možná budka pro pterodaktyla.
Fouká od severozápadu, ale tak slabě, že ani nevytahujeme plachty a mezí
skérami vrčíme na jih na motor.
Dneska už bohužel nečučí z moře tuleni, ale i tak je kolem nás živo.
Na ostrovech se pasou ovce a na malých ostrůvcích a skaliscích, které míjíme,
sedí stovky mořských ptáků. Bílé ptáky prohlašuji za racky, černé za kormorány a
ostatní jsou prostě ptáci. Nejsem žádný velký ornitolog; poznám sice sýkorku od
vrabce a žlunu od strakapouda, ale tohle mi v zimě na krmítko nelítá.
Standa dělá k obědu bramborovou kaši s opečeným lančmítem a zapíjíme to švédským
homeopatickým pivem. Ve Švédsku se totiž nedá koupit v normálním krámě pivo
s normálním obsahem alkoholu, takže i dovážený Carlsberg má maximálně 3,5% a
místní Spendrups asi 2,8%. Pro českého pivaře skutečně mlsota.
Po páté odpoledne přistáváme po 46 mílích na motor na ostrově
Spårö (57° 42.8’N, 16° 44’E). To
je nádherné kotviště. Malá zátoka, obklopená ze všech stran kamennými ostrůvky
se spoustou vřesu, mechu a lišejníků. Přistáváme stejně jako včera a
předevčírem: Standa hodí ze zádi kotvu Danfort a pak pomalu dojede přídí co
nejblíže ke skále u břehu, na kterou s Jirkou skočíme a uvážeme příď
k vyvazovacímu oku, skále, stromu či jinému příhodnému předmětu.
Obdivuji Jirku,
jak na ty oslizlé skály z přídě vyskakuje jako veverka. Mě to teda moc dobře
nedělá a zase jsem sebou dneska při doskoku praštil o zem. A stejně jako včera
kotva nedrží, takže se Standa musí potopit a lépe jí zaseknout.
Nebylo by špatné se vykoupat a umýt, ale když jsem viděl ve vodě u břehu ty
spousty medúz, některé velké jak čajový podšálek, usoudil jsem, že dnes není
dobrý den na koupání. Mezi ty potvory by se mi nechtělo, i kdybych smrděl jak
kovářovo podpaždí.
Došel jsem po skále k přídi, natáhl se po zábradlí, ujela mi noha a já s obrovským rachotem zahučel pod loď. Svině švédská klouzavá! A to
byl tenhle šutr úplně suchej.
Jak jsem tak stál po pás v moři, prováděl rychlou inventuru kostí a naražené
části těla se mi stavěly do fronty na stížnosti, uváděly mě trochu do rozpaků
Standovy dotazy typu: "Cos dělal, prosimtě?" No co bych asi dělal, sakra? Vzal
jsem si příklad z kapitána! On tam úplně stejně spadnul předevčírem.