V pátek v osm hodin ráno opouštíme
jachtklub Oslo Seilforening. Podle předpovědi
má foukat vítr 4°B, ale na břehu se nehne ani lísteček, takže jedeme na motor.
V půl jedenácté míjíme pevnost
Oscarsborg, která chránila námořní
přístup do Oslo a byla funkční až do roku 2003.
Při německé invazi do Norska 9. dubna 1940
posádka této pevnosti potopila německý těžký křižník Blücher a zamezila tak
námořnímu výsadku, který měl dobýt Oslo a zajmout norského krále.
Je docela legrační, že jeden z nejmodernějších německých těžkých křižníků
potopila zastaralá děla a torpédomety ze začátku století, jejichž obsluhu tvořili
rekruti, kteří narukovali o týden dřív z civilu a ani netušili, zda jsou torpéda
vůbec funkční.
A plukovník Birger Eriksen, který zahájením palby vlastně porušil
norskou neutralitu, zpočátku vůbec nevěděl, jestli střílí na německá nebo
na britská plavidla.
Kuchařská služba vyšla dnes na mě a tak vařím k obědu játra na cibulce s rýží,
s kyselou okurkou, jako zákusek solené arašídy, polomáčené sušenky, věnečky
a káva. Aperitiv Four Roses. To se to panečku vyvařuje, když to nehoupá!
Po obědě vítr sílí, ale pořád fouká od jihu. Je krásná viditelnost, po obloze se
poměrně nízko flákají fotogenické kumuly a na vrcholcích kopců podél fjordu ještě
leží sníh. Taky je pěkná zima a tlak spadnul na 988mb, tak uvidíme co se z toho vyvrbí.
Skoro to vypadá, jako kdyby na té předpovědi o noční vichřici něco bylo.
Během dopoledne vítr pomalu zesiluje, ale stále funí od jihu. Pořád přímo proti nám, pořád
motorujeme.
V půl páté odpoledne se dostáváme k ústí Oslofjordu, vítr už vane kolem 20 uzlů
a stočil se trochu na západ, a tak vytahujeme plachty a míříme
k Göteborgu.
Leje jako z konve a začínají se pěkně zvedat
vlny. Někteří členové posádky večeří chleba s olejovkami a cpou se jako
nezavření, někteří zůstávají bez večeře. Mě zatím nic není a proto jsem snědl
tři.
Po osmé se vítr trochu uklidnil. Přeplouváme norsko-švédskou hranici, vyměňujeme
zdvořilostní vlajky, pořád jedeme ostře proti větru a nedaří se nám odpoutat se
od pobřeží na závětrné straně lodi.
V devět večer nastupuji ke kormidlu a po pár minutách vjíždíme do mlhového pole.
Bohužel za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, není rybníček Brčálník,
ale frekventovaná lodní trasa. Sedíme v kokpitu tři, natahujeme uši jak netopýři
a doufáme, že pokud v tom bílém hnusu nějaká velká obluda opravdu pojede, bude
nás mít na radaru.
Po půl hodině mlha mizí, ale zase zesiluje vítr. Zmenšujeme hlavní plachtu
na druhý ref, trochu ubíráme i na geně a přesto se loď naklání tak, že když před
půlnocí zalézám do spacáku v naší zadní pravoboční kóji, neudržím se na své straně
postele a stále kloužu na Vaška. A na mne přepadávají předměty z poličky, která
má moc nízký rantlík. Půl noci jsem tak spal na vlastních brýlích; naštěstí to
vydržely.
Před třetí ráno jsem se oblékal do služby zašprajcovaný mezi futry dveří, abych
se neumlátil. A v kokpitu to stálo za to.
Hlavní plachta sbalená, z kosatky
zůstal vyrolovaný jen kapesník, vítr pískal kolem stěhů, tma byla jako v tunelu,
ze Severního moře se na nás Skagerrakem hnaly vlny jak stodoly a na windmetru
neustále vřeštěl alarm, nastavený na 30 uzlů. Foukalo kolem pětatřiceti,
v nárazech víc. Pořád od jihozápadu, takže jsme stále jeli ostře proti větru
a drželi kurz souběžně s pobřežím. Které nebylo příliš daleko.
V podobném počasí jsem nikdy nejel ani ve dne a teď se mi nezdálo jako dobrý
nápad se to učit potmě. Každá chyba v kormidlování znamenala, že loď hodila
za hřebenem vlny placáka a vyrazila do vzduchu spoustu vody, kterou vzal vichr,
přehodil jí přes kajutu a fláknul nám jí do ksichtu. Byl jsem moc rád, že Vašek,
který s podobným počasím už zkušenosti měl, zůstal u kormidla a vzal to za mě.
Tuhle noc si zakormidloval i kapitán. Je zvyklý na plavby Severním mořem a tak
se mu asi teprve dnešní počasí zdálo dostatečně zajímavé.
Když jsem ho viděl, jak si
v pohodě sedí na boční sedačce, jednou rukou točí kolem, prozpěvuje si lidové
písně a občas poznamená že by si dal cigáro, kdyby nepřestal kouřit, celkem mě
to uklidnilo. A protože Tomáš se ve čtyři neobjevil, vzal jsem si kormidlo já.
Pár pořádných placáků se mi zpočátku povedlo, ale za chvilku jsem chytil rytmus
a jelo se dobře.
Za světla se mně konečně podařilo přestavit alarm u windmetru na 40 uzlů, takže
pak už spustil jenom párkrát a nebylo nutné věčně poslouchat to jeho otravné
pištění, a také jsme si konečně prohlédli ty vlny, co se na nás valily. Kapitán
tvrdil, že mají tři metry. No dejme tomu že ty menší ano, ale když občas
přihučel nabručený dědek s bílou čepicí a skočil nám na palubu, musel mít víc.
Bohužel, při ranním kvapíku v podpalubí jsem si zapomněl utáhnout manžetu
na rukávu bundy a když jsem připínal hardnes na sloupek zábradlí, jeden takový
záškodnický obřík mi hned ve tři vletěl do rukávu až po loket. A během dne mi
jich skočila na záda ještě taková spousta, až mi na zadku promokly nepromokavé
jachtařské kalhoty.
Polovině posádky to houpání vadilo a tak jsem se až do odpoledne u kormidla
střídal jen s Vaškem a s Karlem. Nakonec jsme se vykašlali na Göteborg
a schovali se na ostrůvku Marstrandsön.
Přístav Marstrand, ve kterém jsme 1.5.2010 v půl druhé odpoledne přistáli, je
moc pěkný. Tvoří ho vlastně průliv mezi ostrovy Marstrandsön a Koön, který
v zimě nezamrzá a proto tady už v 17. století postavili pevnost. Stojí dodnes
a stojí za návštěvu.
Přístavní poplatky se platí buď u správce přístavu, pokud je přítomen, nebo
kartou v platebním automatu, umístěném na zdi správní budovy. V ceně je
i použití záchodů a sprch a sprchy, ty jsou tu prostě úžasné.
Vytopené, s vyhřívanou podlahou,
termostatickými bateriemi a neomezenou dobou použití. To byl báječný luxus. Rochnil
jsem se tam skoro půl hodiny a jak jsem rozmrzal, zvyšoval jsem si postupně teplotu vody a zkoušel co snesu.
Bohužel mi mezitím na lodi vichr ukradl flísové kalhoty, co jsem sušil na ráhně,
a zahodil je do vody.
A pak je přejel trajekt a šly ke dnu. To mě dost otrávilo.
Předchozí: Oslo
Následující: Z Marstrandu do Ebeltoftu