Plavba kolem Rujány

Čtvrtý den plavby z maríny Peenemünde do maríny Thiessow

Úvodní stránka > Jachting > Plavba kolem Rujány 2009 > Z Peenemünde do Thiessow

Ve středu ráno je zase skoro bezvětří, ale zase nám to nevadí, protože se chystáme na návštěvu muzea Peenemünde.

Od roku 1936, kdy Říšské ministerstvo letectví koupilo poloostrov Usedom od města Wolgast, zde bylo armádní výzkumné středisko.
Že v něm Wernher von Braun vyvíjel rakety později označované jako V-2, známé z demolice velké části Londýna a Antverp, ví každý. Už méně se ví, že se tady vyvíjely i německé radary, systémy noční navigace (jeho zbytky dodnes čouhají z vody uprostřed Greifswaldské zátoky) a byl zde prý uveden do provozu i první kamerový systém.

Moc památek na tuhle zajímavou dobu se ovšem nedochovalo, protože co nerozmlátili Britové při svých náletech během operace Hydra v roce 1943, to rozsekala Rudá armáda. Zbytek potom zničila Německá lidová armáda, která zde měla do roku 1990 základnu. Tedy kromě elektrárny; tu potřebovali, tak ji opravili.

V muzeu v areálu bývalé elektrárny si tak sice můžete prohlédnout německé střely s plochou dráhou letu V-1, balistické rakety V-2 a několik videofilmů o jejich výrobě a vývoji, ale hlavně je zde rozsáhlá expozice modernější raketové a letecké techniky, kterou většinou tvoří pozůstatky po sovětském okupačním vojsku.

Je tady i vnitřní expozice (tam si prý můžete prohlédnout třeba Trabanta), ale tu jsem neviděl, protože všechny informační tabule v muzeu jsou pouze v němčině a já si popletl směrovku do vnitřní expozice se směrovkou k východu.

(Koho muzeum nebaví, přeskočí ho kliknutím sem)

Hned u vchodu jsou ukázky různých protiledalových raket a zároveň řada letadel a vrtulníků...

...zatímco u budovy bývalé elektrárny je k vidění lodní motor i s hřídelí a lodním šroubem nebo sovětská kontaktní mina z roku 1943.

V doku stojí rychlý raketový člun sovětského námořnictva typu 1241, vyrobený v roce 1986.
V kódu NATO byl označován jako Tarantul 1.

Technické údaje: Délka 56,10m, šířka 10,20m, ponor 3,9m, maximální rychlost 48 uzlů.
Motory měly výkon 30000 koňských sil a spotřebu 4t paliva na hodinu.
Posádku tvořilo 5 důstojníků, 6 praporčíků, 8 poddůstojníků a 19 námořníků.

U kolejiště železniční vlečky je vystavena střela s plochou dráhou letu Fieseler Fi 103 (známější pod názvem V-1) včetně 55 metrů dlouhého parního katapultu.

Jedná se o první hromadně používanou střelu s plochou dráhou letu na světě. Od června 1944 do března 1945 jich bylo jenom na Londýn vypáleno 10 tisíc, z toho asi 2500 střel Londýn zasáhlo.

Balistická raketa V-2 byla poháněna metanolem, měla dostup 85km, dolet 300 kilometrů, nesla tunovou bojovou hlavici a díky inerciální gyroskopické navigační plošině dokázala zasáhnout cíl s přesností na 17 kilometrů. Jenom na Londýn bylo odpáleno více než 1300 raket V-2 a dalších více než 1600 jich bylo odpáleno na Antverpy.

Přímým následníkem rakety V-2 jsou i sovětské balistické rakety SS-1 SCUD, které v roce 1990 během války v Perském zálivu střílel Irák na Izrael.
Raketa, vystavená v Peenemünde, je ovšem pouze replika.

Sovětská raketonosná dieselelektrická ponorka, která kotví na nábřeží v Peenemünde, není součástí muzea. Musí se na ni platit vstupné zvlášť a protože jsem byl včera na anglické ponorce, tak jsem ji vynechal.

Tato třída ponorek (NATO ji označovalo Juliett) se vyráběla v šedesátých letech. Ponorky nesly na palubě čtyři řízené střely s nukleární hlavicí a jejich hlavním bojovým úkolem měl být jaderný útok na USA. Celkem jich bylo vyrobeno 16 a poslední z nich byly vyřazeny z provozu v roce 1994.

Ponorka, vystavená v Peenemünde, měla v sovětském námořnictvu označení K-24, byla uvedena do provozu v roce 1965 a vyřazena z bojové služby v roce 1994.
Proč dostala německé označení U-461, když má na věži rudou hvězdu a na stožáru vyvěšenou vlajku vojenského námořnictva Sovětského svazu, to jsem nepochopil.

Po obědě, za slabého větříku, vyplouváme z maríny Peenemünde zpět do plavebního kanálu směrem k ústí řeky a k ostrovu Ruden.

Já a kapitán prosazujeme, abychom na něm dneska přespali.
Opuštěný ostrov uprostřed moře, bez jakýchkoliv civilizačních vymožeností – co si člověk může přát víc?
Inu to, co si přeje většina posádky: Večeři v hospodě.

Míříme tedy na severozápad k Rujáně.
Zatím jsme se ještě nedohodli, zda se zpět do Breege vrátíme vnější stranou po volném moři nebo vnitřním průlivem kolem Stralsundu, a tak je to takový univerzální směr. Rozhodne večerní předpověď počasí.

Greifswaldská zátoka je sice obrovský flák vody, ale bohužel vody velmi mělké. Držíme se tedy většinou v plavební dráze, až jižně od Klein Zickeru opět dochází vítr a my pomalu driftujeme směrem k mělčinám.

Kromě toho bezvětří je počasí krásné. Svítí sluníčko, kdyby se nám nerozbil teploměr, tak by ukázal že je teplo, protože i zde, uprostřed moře, létají komáři, a tak se Michal rozhodl, že se vykoupe.

Opravdu tam blázen skočil a když za chvilku vylezl, vyprávěl že ta voda určitě nemá 12°C jak říkala předpověď, že se mu zdá o něco teplejší.
Tak tam potom skočil i kapitán, když je to prý teplejší.
Já bych tam dobrovolně nevlez ani náhodou.

Zatímco se část posádky koupala a zbytek vytvářel ze starého chleba topinky k svačině, dodriftovali jsme opravdu daleko do mělčin. Hloubkoměr ukazoval asi 40cm vody po kýlem, takže honem nastartovat motor a zpět na sever na Klein Zicker a potom doprava, úzkým vybójkovaným kanálem do rybářského přístavu Thiessow.

Ten kanál je opravdu úzký, ale je vybójkovaný.
Bóje nejsou osvětleny, ale jsou tam.
Kdybyste tam někdy jeli, jeďte opravdu podle bójí a ne podle nákresu v pilotovi, jako to udělal Přemek.
Naštěstí nikdo z nás nebyl žádný hubeňour, takže když jsme se všichni vyvěsili přes reling na pravoboku, loď se naklonila dostatečně na to, aby se kýl uvolnil z bláta a motor nás vystrčil doleva, zpět na hloubku.

Marina Thiessow je na severní straně rybářského přístavu a přistává se zde bokem k molu.

Je oblepená cedulemi, že byla přestavěna za pomoci Evropské unie, a byla to jednoznačně nejdražší marína na naší plavbě.
Za 36 stop dlouhou loď jsme zaplatili 15€ za noc a za sprchu tady chtěli eura dvě.
A měli ošklivé záchody.

Ale zase je tady čerpací stanice, takže není problém v případě potřeby dotankovat naftu.

A hned u přístavu je restaurace U Přístavu, do ní jsme zašli na večeři a byla skvělá (viz foto).
Bylo to jedno z nejdražších jídel na jídelním lístku jménem Fischplatte pro jednu osobu a kromě různých příloh a salátů talíř obsahoval kousek úhoře, filet z candáta a celého platýze. To vše za 13,90€.
Výtečná mlsota!