Ve čtvrtek v půl jedenácté vyplouváme z maríny Thiessow, tentokrát bez nehody.
Od východu vane příjemná trojka a tak jsme se rozhodli, že to zpátky vezmeme
po volném moři a nebudeme se plácat v mělkých úžinách kolem Stralsundu.
Obepluli jsme výběžek
s vesničkou Thiessow, protáhli se plavební dráhou mezi Rujánou a Rudenem
a protože jsme nechtěli znovu obtěžovat policajty ze Sassnitz, pečlivě se
vyhnuli zakázané oblasti, kterou používá německé letectvo jako střelnici.
Východní vítr celou dobu plavby postupně sílil a naše plachetnice si to na bočák
svištěla rychlostí přes sedm uzlů, takže ve dvě hodiny jsme měli na traverzu
Sassnitz.
Celý východní obzor zahalovala černá oblaka a zdálo se, že něco nepříjemného
přijde.
Přišlo, a přišlo
to dřív, než jsme se nadáli.
Od východu foukala už šestka a my uháněli na zadoboční vítr zhruba osm mil
od pobřeží rychlostí přes sedm uzlů, když mě Michal požádal, abych ho vystřídal
u kormidla, protože to už je velmi nutné. Převzal jsem kormidlo a Michal slezl
na zadní plato. Mrknul jsem na plachty, zkontroloval kurz a jen tak na půl ucha
poslouchal zurčení ze zádi, které po chvíli přestalo. A pak to mohutně
šplouchlo.
Jak se v takové situaci zachovat člověk mnohokrát četl v příručkách a zkoušel
teoreticky, ale první věc, která mě teď napadla, bylo: "To si snad dělá
prdel? Von tam spadnul!"
Až pak jsem se natáhnul k záchranné podkově a zjistil, že je pečlivě přivázaná,
aby náhodou nevypadla z držáku. Loď každou vteřinu uplula skoro čtyři metry,
takže bylo úplně zbytečné se pokoušet podkovu odvazovat, Michal by jí v těch
vlnách už stejně ani neviděl.
Přemek, který
byl se mnou v kokpitu, zařval do kajuty "Muž přes palubu" a pak sledoval polohu
MOB, já otočil kormidlem doprava, aby loď začala pomalu ostřit, sklonil se
k ovládání motoru, zapnul zapalování, stisknul žhavení, velmi pomalu počítal
do deseti, aby to chytlo hned napoprvé, a nastartoval.
Když jsem se znova postavil, Robin s Danem už měli genu narolovanou na rolfoku
a přitáhli hlavní plachtu. Dal jsem plný plyn, kormidlo zcela vpravo, vrátil se,
z návětrné strany se přiblížil k Michalovi a nechal se k němu snést větrem.
Kapitán mezitím shodil schůdky, Michal vylezl, uklidil je, přelezl do kokpitu
a řekl několik sprostých slov. Kvůli zápisu do lodního deníku jsem mrknul na hodinky.
Bylo 14:56.
Nakonec jsme se nedokázali shodnout, jak dlouho celá námořní záchranná akce
trvala. Když Michal do vody spadnul, nikdo jsme se s koukáním na čas nezdržoval.
Takže jediný časový údaj pochází od MOBa. Prý byl zpět na lodi tak rychle, že se
ani nezačal bát.
Jak skvěle jsme to zvládli nám došlo o dva měsíce později, když při regatě
Baltic Sprint Cup o pár desítek mil severněji v podobném počasí spadla přes
palubu Sabine Juettner-Storp, kapitánka německé jachty DHH Cross-Match. Hledalo
jí 15 lodí regaty, vrtulník a dvě záchranné lodě a vůbec jí nenašli.
V pět hodin jsme přistáli
v maríně v Lohme.
To je moc pěkná marína, ale vůbec není chráněná před větrem, mezi vyvazovacími
kůly má plavební dráhu širokou necelých 18 metrů a kůly jsou zhruba šestnáct
metrů od mola, takže přistát tam s jedenáctimetrovou lodí při bočním větru
o síle 25 uzlů nebylo úplně jednoduché.
Také je to nejlevnější marína na naší plavbě, stála za noc 11€.
Ale je potřeba
do ní přijet včas, protože jakmile správce v šest večer odejde, nedostanete klíč
od záchodů a za každé otevření dveří se pak musí platit 50 eurocentů v automatu.
Michal nás večer za zachránění svého života pozval na pivo a tak jsme bouřku
s průtrží mračen, která od východu opravdu dorazila, přestáli pěkně v teple
a v suchu.
Tedy kromě Michala. Tomu paní servírka polila poslední suché kalhoty pivem.
Předchozí: Z Peenemünde do ThiessowNásledující:
Z Lohme do Breege