10.10.2014, pátek
Končí odliv a venku je po ránu polojasno, docela chladno, doznívá ještě včerejší jižní fičák, ale barometr ukazuje 1012 hPa a stoupá.
Pomalu připravujeme loď k plavbě; odšrouboval jsem komín, Jindra přivezl od branky na molo kolo, Standa ťuká do palubní GPSky trasové body a nemá to moc jednoduché, protože náš milý Raymarine RN300 si opět zevnitř opotil displej. Zdá se, že ten přístroj opravdu nějak ztrácí vodotěsnost.
Hodinu před polednem se odvazujeme od mola a přejíždíme k čerpací stanici na řece, kus proti proudu od maríny, kde tankujeme přes 500 litrů nafty.
Po odplutí od tankovacího mola Jindra zjišťuje, že na větrném automatickém kormidle došlo k nějaké závadě a jen se tak za námi plácá, a Standa po podrobné prohlídce objevuje prasklý silonový segment, přenášející tlak od větrné korouhvičky na hydrodynamický posilovač. Ještě na řece, ale už za plavby, tedy kapitán demontuje řídící část windpilota a přitom mu vrchní část hliníkového odlitku přirazila palec k dolní části tak, že nešel vyndat.
Zatímco tedy Jindra kormidluje k ústí řeky, já vyprošťuji nadávajícího kapitána ze zajetí autokormidla a mám obavy, že po týdnu čekání na vítr tady zůstaneme ještě pár dní, než mu dají dohromady ruku. Naštěstí jsou zbytečné, Standa má palec sice pořádně pohmožděný, ale zlomený není a navíc je to na levé ruce, kterou tak moc nepotřebuje.
Na moři vyndáváme všechny plachty, včetně obou kosatek, ale je to jenom takové procvičení posádky po týdnu lenošení. I když plujeme co nejostřeji proti větru, pořád jedeme moc doprava směrem k systému rozdělené plavby, takže opět startujeme motor, kosatky i bezan balíme a pokračujeme jen s hlavní plachtou na jih. Nedá se nic dělat, tahle loď prostě nestoupá, vítr se odmítá chovat podle ranní předpovědi počasí a nestáčí se na východ tak, jak měl.
Jižní protivítr sílí až na 18 uzlů a tak ve dvě sundáváme i hlavní plachtu a rozhodujeme se, že přistaneme v Dunkerque a počkáme do rána, to snad ta změna větru konečně přijde. Oběd se dneska zase nevaří, ve chvílích volna jen uždibuji hořkou čokoládu s oříšky a proplétám se s lodí mezi mělčinami proti přílivovému proudu úzkým znakovaným kanálem pro pobřežní plavbu.
V půl šesté večer se vyvazujeme naproti stanovišti lodivodských člunů ve východním přístavu Dunkerque u příšerně podělaného plovoucího mola pro návštěvníky. Přišli jsme na další důležitou věc, která nám na lodi chybí – nemáme rohožku.
Zítra by podle aktuální předpovědi měla foukat východní pětka a tak rozrefováváme hlavní plachtu, sundáváme bouřkovou kosatku a na její místo opět přicvakáváme genu. K večeři Standa připravuje druhou a zaplať Pámbů poslední konzervu Chilli con carne. V minulé plechovce byl alespoň malinký kousek masa a vyhrál jsem ho já, v té dnešní jsme při soutěži "najdi sebemenší částečku masa" prohráli všichni.
Dlouhodobá předpověď vypadá děsně. Zdá se, že bychom se mohli s příznivým větrem dostat do Brestu a pak bude nad Biskajským zálivem fičet kolem třiceti uzlů od jihu až do konce týdne. Snad to nevyjde. V každém případě se s plánem doplout do Portugalska můžeme rozloučit, budeme rádi za Španělsko.
11.10.2014, sobota
Budíček dnes máme v 7:00, je tma jak v tunelu a leje. Po snídani odléváme Neptunovi štědrou dávku naší domácí 50% slivovice a on nám za odměnu přestal pršet. To by šlo, jen by ještě mohl otočit větrem, který nečetl včerejší předpověď a pořád fouká od jihu, naštěstí dnes jen slabounce.
Vyplouváme s proudem a tak i na motor svištíme rychlostí přes sedm uzlů proti dnu. Čím rychleji budeme odsud, tím lépe. Z továren na pobřeží stoupá spousta čmoudíků, které v ranním slunci hrají všemi barvami duhy, a nad moře se táhne neuvěřitelný smrad.
Najeli jsme zase na standardní rozpis služeb, takže od deseti do oběda kontroluji autopilota, míjím přístav Calais a na pravoboku pozoruji vysoké bílé útesy u Doveru. Plujeme trasou pro pobřežní plavbu asi tři míle od pobřeží a chybí nám čtyři míle k mysu Gris-Nez, když se proudy otáčejí.
Předevčírem byl spring, největší rozdíl mezi odlivem a přílivem, a tak je proud zatraceně silný. I když motor jede na standardních 1300 otáček, proti dnu prakticky stojíme na místě. Je jasno a svítí slunce, pobřeží je nádherně viditelné a nutno říct, že Gris-Nez je moc pěkný mys a maják na něm vypadá také hezky, i když pohled na něj kazí vedlejší radarová věž. Jenže když na něj člověk čučí čtyři hodiny prakticky z jednoho místa, tak ho ta vyhlídka omrzí. Zejména když si uvědomuje, že každá hodina čučení stojí 5€ za naftu.
Do služby nastupuji zase odpoledne od čtyř do šesti, proud začíná slábnout a službu končím už za mysem. Za pět hodin se nám na motor podařilo uplout 7 námořních mil.
Vítr se stočil a vane nám ostře z levoboku, proto Standa vytahuje hlavní plachtu. Moře je hrozně rozbité, vlny lítají z různých směrů a tak nás alespoň stabilizuje a také trošku pomáhá. Dávám si k večeři krajíc chleba s klobásou a hlt whisky a jdu se na dvě hodiny prospat. Večerní služba od deseti do půlnoci pak probíhá úplně v klidu a hlavně úplně bez rybářů. Jen se proti nám zase otočil proud.
12.10.2014, neděle
Budík na mobilním telefonu mi zvoní ve 3:45 a vůbec se mi nechce ze spacáku. Když od Jindry přebírám službu, balíme hlavní plachtu, protože je úplné bezvětří, a pak si se mnou přes hodinu hraje na honěnou francouzský rybář. Reflektorů má na palubě, že by s nimi osvětlil Hradčany, ale jeho poziční světla vidět nejsou a kličkuje jak zajíc. Otočím vždycky o 180°, protože je zatraceně blízko a táhne za sebou sítě, on překříží naši trasu, já se vrátím na kurz a on to otočí a zase zamíří přede mne. Když to udělá potřetí, začínám přemýšlet, zda je střízliv a jestli mne nebuzeruje jenom z nudy.
Plujeme nyní Anglickým kanálem přibližně na západojihozápad a v devět ráno nám chybí zhruba 100 námořních mil k mysu Cap de la Hague na severozápadním konci Normandie, kde budeme točit kolem Channel Islands na jihozápad k Bretani. Pořád ještě plujeme na motor, ale odzadu nám vane slabý východní vítr a postupně zesiluje, tak si dnes snad konečně zase zaplachtíme. Vztyčujeme genu, ovšem hlavní plachtu necháváme sbalenou, protože vítr vane jen asi 20° z levoboku a nestojíme o nechtěnou halzu.
V jedenáct hodin doplouváme ke konci English Channel Traffic Separation zone, kde má být podle mapy majáková loď Greenwich, ale je tak daleko, že není vidět. To je škoda, je to jedna z posledních majákových lodí u britského pobřeží a Greenwich se jmenuje proto, že je zakotvena prakticky přímo na nultém poledníku. Jsme na západní polokouli.
Začalo pršet, vítr sílí a moře se zvedá.
V 15:30 se otočil proud a okamžitě zrychlujeme na téměř osm uzlů. Lije jako z konve a když jdu do služby, blížíme se k plavební dráze z přístavu Le Havre. Viditelnost je díky dešti dost mizerná a tak doufám, že nic nepojede.
Plujeme úplně nádherně a konečně si po dnech motorové nudy začínáme užívat řádný jachting.
Stále nám fouká zhruba 20° zleva zezadu a windmetr ukazuje po celé dvě hodiny mé služby relativní rychlost větru 30 až 35 uzlů, což při rychlosti lodi kolem osmi uzlů znamená reálný vítr přes 40 uzlů. Tedy podle Beaufortovy stupnice poctivou devítku. Podle předpovědi měla foukat maximálně pětka, je zvláštní, že to zase nesedí, ale naštěstí meteorologové alespoň správně určili směr.
Trošku problematické je, že v i tomhle větru pořád jedeme na genu. Shodujeme se, že loď je tak trochu přeplachtěná, ale autopilot i v těch minimálně třímetrových vlnách, které na nás skákají zezadu, krásně drží kurz a nikomu z nás se lézt na příď a manipulovat tam s hektarem mokré plachtoviny opravdu nechce.
Plujeme nyní průměrnou rychlostí přes 10 uzlů, v poryvech větru i 12 uzlů, a ačkoliv nám pomáhá proud, kapitán na ta čísla jen nevěřícně zírá, protože takhle rychle ETERNITY ještě nikdy neplula. Stávající kurz nás vede kousek východně od vjezdu do cherbourgského přístavu a tak navrhuji plout pořád rovně a schovat se na šest hodin v Cherbourgu.
Tímhle tempem bychom tam byli někdy kolem půl jedenácté, kdy se začnou proudy stáčet proti nám. Mohli bychom pak vyplout v půl čtvrté ráno zase s proudem a mezitím se trochu vyspat a dát na stěžeň pro tuhle vichřici přiměřenější plachtu.
„Buď to ta plachta vydrží, nebo jí zašiju,“ zamítl můj návrh Standa rezolutně, když mě střídal v kokpitu. „Odhalzujeme“.
Přehazujeme genu na levobok a držíme kurz tak, aby nám šel vítr 20° zezadu zprava, takže plujeme prakticky na západ. Windmetr nyní ukazuje zdánlivou rychlost větru 35-40 uzlů a vlny rostou. Loď i v těchto podmínkách zatím pluje celkem klidně, ale je otázka jak dopadneme, až budeme u Cap de la Hague. Tam proti tomuhle větru a vlnám poteče proud o rychlosti přes 4 uzle a to bude pěkný masakr.
Už takhle na Standu s Jindrou pomalu leze mořská nemoc a tak v půl deváté měníme plán, přehazujeme plachtu zase na pravobok a nyní už prakticky na bočák míříme k Cherbourgu. Vlny narostly tak, že přes ně občas nejsou vidět vjezdové majáky na koncích vlnolamu, vítr přesahuje v poryvech 40 uzlů a proud nyní teče z pravoboku souběžně s pobřežím.
Protože jako jediný na lodi přístav znám, nechává Standa vplutí na mě.
Stále jedeme pod plachtou, vítr vane z levoboku a měl by nás tedy teoreticky snášet doprava, ale boční proud je tak silný, že před vjezdem musím kormidlovat až o 40° víc vpravo, abych udržel naváděcí světla v jedné linii. I na vnější rejdě jsou pořádné vlny a tak proplouvám až do vnitřního přístavu, kde rychlost větru klesá pod 20 uzlů a můžeme v klidu sbalit plachtu.
Hodinu po půlnoci vyvazujeme loď u čekacího mola v jachtařském přístavu, rozvěšujeme mokré oblečení nad vanu a pouštíme naftové topení. Jednak se nám už nechce nasazovat komín, jednak má bufík výdech i v koupelně u podlahy a tak budou mokré předměty lépe schnout. Windmetr dnes ukazuje maximální naměřenou relativní rychlost větru 46,9 uzlu, což je hodně přes 50 uzlů reálné rychlosti.