Čtvrteční ráno začíná šokem. Bušek chválí Mamuta za to, že se Iva brzy ráno
nehemžila. Je to tak neuvěřitelná záležitost, že odměňuji Mamuta zápisem pochvaly
do lodního deníku.
Protože jsme kamenný chleba snědli včera k večeři ve formě topinek, snídáme
gulášovou polévku a v půl desáté vyrážíme směrem k Bolswardu.
Začíná to být už stereotypní, ale i tady mají zavřený most a rozsvícená dvě
červená světla na znamení, že mostař je pryč. Inovací je, že tady ani není cedule
s rozvrhem hodin, ve kterých je na mostě obsluha.
Mamut s Ivou odchází do města koupit chleba a nějaké další mňamky, které se
jim v pekárně budou líbit, a my s Buškem čekáme na lodi a prohlížíme si kolemjdoucí
domorodce. A domorodky.
Po nějaké době přijel pán na mopedu, zamával na nás, zvednul most, pustil
jednu loď směrem k nám, pak pustil nás, něco na nás zakřičel a zavřel most.
Přistáli jsme s Buškem pár metrů pod mostem, uvázali loď a pak si všimli pořvávajícího
mostaře, který na nás divoce gestikuloval ručičkama a mával dál po proudu.
Zkusil jsem mu anglicky vysvětlit, že nemůžeme jet dál, že musíme počkat, až
se dva lidi vrátí z města. On se mi frísky pokusil vysvětlit cosi. Po pár minutách
živého, ale úplně zbytečného rozhovoru, se kus pod námi na druhém břehu objevila
Iva s Mamutem, takže jsem se zatvářil chápavě, mohutně přikývl, odvázal a odstrčil
loď, Bušek přirazil na druhé straně kanálu, kde jsme nabrali zbytek posádky
a jelo se dál.
Nakonec jsme pochopili, že ten dědula otvírá všechny tři mosty ve městě a je
na to sám (vlastně dva, protože prostřední most opravovali), takže vždycky jede
podle lodi po břehu na mopedu a když se někde přivážeme, děláme mu v tom
guláš.
V poledne přistáváme ve Workumu, o kterém se náš průvodce také nezmiňuje,
a jdeme si ho prohlédnout.
Iva okamžitě našla další kýčoviště, ve kterém si zkouší vybrat suvenýr z dovolené.
Já zatím za krámkem našel krásnou pavučinu s obrovským pavoukem. Protože je
Iva v kýčovišti tak dlouho, že jsme si stačili dvakrát prohlédnout všechny výklady
v okolí, z nudy se pokouším pavouka vyfotografovat a Bušek ho zkouší natočit
kamerou.
Na náměstí mají před muzeem sochu mnicha Uffriga. A na boční straně muzea
mají nízkou střechu, o kterou jsem se děsně praštil do hlavy. Vědělo o tom skoro
celé náměstí, protože v jedné z kavárniček seděl nějaký pán, strašně nahlas
se tomu smál a ukazoval na mě.
Zatraceně škodolibí domorodci...
Ve městě jsou tři zdvihací mosty. Když se zvednou, tak na krajních dvou mají
na spodní straně připevněny reklamy. Na prostředním je namalovaná krásná
mořská panna, jenže protože jako vždycky při fotografování zajímavostí slunce
svítí do objektivu, ta fotka za moc nestojí.
Po poledni pokračujeme směrem ke Slotenu a oběd vaříme připoutáni u přístavního
můstku na ostrově na jezeře Groote Gasmeer. Zatímco doposud vedly trasy většinou
po kanálech, dnes pojedeme skoro celé odpoledne od jednoho jezera k druhému.
Na velkých jezerech bývá plavební trasa bývá vyznačena červenými a zelenými
bójemi, ale na menších jezerech, kde bóje nejsou, se vjezdy do kanálů značí
pobřežními značkami.
A najít zelenou značku, vyznačující vjezd do kanálu, na pozadí zelených stromů
a křovin, bývá občas i s dalekohledem pěkná fuška.
Je čtvrtek večer, ale na kanálech začíná být docela živo. Mamut prská, že
se před ním pořád pletou plachetnice, které plachtí ze strany na stranu a ještě
se jim musí dávat přednost. Občas to dá hodně práce - například když potkáváme
tjalk, který má ráhno s plachtou skoro přes celý kanál.
Ve Slotenu je taky zavřený most, protože obsluha má pauzu na svačinu. Přistáváme
vlevo u břehu.
Bušek tvrdí že přistál velice dobře. Jenže loď nemá zpětná zrcátka, takže neviděl,
jak jsem díky němu se záďovým lanem skončil v odporném pichlavém křoví na soukromé
zahradě. Mamut tomu křoví říkal živý plot. Mě je to jedno, píchal stejně hnusně,
jako kdyby to bylo křoví.
Ve Slotenu nám pan instruktor na dnešek doporučil nocleh, ale když jsme projeli
pod mostem a kolem velkého větrného mlýna, neudělal na nás místní jachtklub
dobrý dojem. Jednak se tam parkovalo nějak divně přídí ke břehu a kormidelník
se musel poměrně přesně trefit do takové divné uličky z kůlů, a jednak celé
to zařízení vypadalo děsně mastňácky a draze. Sice by se teplá sprcha docela
hodila, ale tu jednu noc už to vydržíme.
Na poslední noc tedy přistáváme na kraji jezera asi kilometr za Slotenem,
kde je krásné travnaté kotviště.
Bohužel se tohle místo líbí i spoustě jiných lidí, takže naše poslední kotviště
připomíná to první: Spousty uřvaných holandských dětí lítá kolem, ječí jako
kdyby je vraždili a přeráží se o vyvazovací lana.
Krávy, pasoucí se kus od nás, dětem ve vytváření hluku zdatně pomáhají. Ještě
že vítr vane směrem od jezera.
K večeři vaříme kolínka s lančmítem a kečupem. Kolínka, kterých jsme uvařili
moc, strašně zachutnaly kachnám, lyskám a potápkám, takže se s Ivou bavíme krmením
vodního ptactva. Výsledkem je, že kromě dětí a krav nám kolem lodi kváká spousta
ptačí havěti.
Řadou opakovaných zkoušek jsme zjistili, že průměrná potápka černokrká
(Podiceps nigricollis) vydrží pod vodou
průměrně tak dlouho, než Mamut napočítá do sedmadvaceti.
<< StředaPátek >>