Mapa největšího německého ostrova Rujána připomíná siluetu strašidla, které pod
krkem prožraly myši a tak do něj nateklo moře. Pod hlavou strašidla leží
na břehu zátoky lázeňské městečko Breege a v něm sídlí charterová společnost
MOLA Yachting. Z Breege se tedy k moři dostanete buď po půl hodině pěšího
pochodu směrem na východ, nebo po dvanácti mílích plavby na motor úzkým vybójkovaným kanálem směrem k západu. Bójky je
nutné pečlivě hlídat, protože mořský záliv je sice široký, ale pár metrů
od vybagrované plavební trasy chodí kachny pěšky.
Také je třeba počítat s tím, že v Breege podstatně zvětšili kapacitu mola,
ale záchody a umývárny ponechali v původní velikosti. Na to jsme doplatili při
naší jarní plavbě
kolem Rujány, když jsme díky návalu na záchodě vypluli místo ráno až
v půl jedenácté. Kdo chce brzy ráno vyplout, musí být ještě rannější ptáče než domorodí jachtaři.
V neděli 6. září 2009 tedy vstáváme v šest ráno, abychom předběhli Němce
v umývárnách, krátce po půl deváté vyplouváme od mola a míříme k moři. Zamračená
obloha občas oplachuje palubu dešťovou přeháňkou, teplota šplhá na 17 stupňů
a západní vítr vane rychlostí 24 uzlů, když po jedenácté hodině míjíme maják
Dornbusch a dostáváme se ze závětří ostrova Hiddensee na volné moře. Výška vln
odpovídá síle větru, jejich strmost osmimetrové mělčině a jak se tak při
vztyčování plachet krčím u stěžně a o záda se mi rozbíjí už čtvrtá vlna, jsem
vděčný za svůj goretexový jachtařský obleček. Jen je škoda, že jsem si nevzal i holinky.
Tahle západní šestka už vane pár dní, a i když je dánské pobřeží
v návětří vzdálené jenom
čtyřicet mil, dokázala moře pěkně načechrat. Ale docela zvláštním způsobem: loď občas jede
po téměř rovném kusu moře, pak se najednou propadne do třímetrové díry a dál zas
pokračuje normální dvoumetrové vlnění. Taková divná interference.
Plout přímo na Bornholm by znamenalo téměř 60 mil na zadní vítr, což vypadá
za stávajícího počasí na docela nepohodlnou plavbu, a proto nabíráme
severoseverovýchodní kurz na švédský Ystad.
Protože mi to poskakování na vlnách nedělá moc dobře, žádám posádku aby mě
vzbudila, až přijde čas na moji hlídku, zalézám do kajuty a upadám do bezvědomí
na lavici v salónu. Nevzbudili mě. Prý mě nechtěli rušit, když jsem si tu plavbu
dole tak hezky užíval.
Když jsem se po pár hodinách probral sám od sebe, nic mi nebylo. Jako kdyby tu
mou kinetózu někdo vypnul vypínačem. Takže prima. Ze zkušenosti vím, že další
dny už budu v pořádku.
Kolem páté hodiny vítr polevuje na 17 uzlů, vlny klesají pod dva metry a před
přídí se objevuje švédské pobřeží. Za soumraku doplouváme před vlnolamy přístavu
Ystad a pokoušíme se identifikovat dvě navigační červená světla, která by měla
označovat vjezd do maríny.
Přímo pod věží kostela na náměstí nějaká červená světla vidět jsou, ale jak
připlouváme blíž, tak mizí a jiná nemůžeme najít. Zřejmě to byl nádražní semafor nebo nějaká
podobná kulišárna.
Pořád je ale ještě v šeru dost vidět, takže se i bez navigačních světel
protahujeme do přístavního bazénu a v půl deváté večer přistáváme po 67 mílích
plavby u plovoucího mola v maríně Ystad.
Správce přístavu přes víkend nefunguje, tak mu ještě v devět večer telefonujeme,
aby nám alespoň řekl kód elektronického zámku na záchod a do sprch. Kód nám řekl
a slíbil že zítra přijede a zkasíruje nás.
Lenka ohřívá k večeři své výtečné domácí španělské ptáčky z ptáka (nevím jestli
to bylo z kuřete nebo z krůty) a v jedenáct zalézáme do pelechu.
Předchozí:Úvod
Následující:Ystad a Kåseberga