Ostrov Bornholm má dlouhou a zajímavou historii. Na přelomu letopočtu na něm žil
germánský kmen označovaný jako Burgundians, který sem přišel asi ze Švédska
a pak se odstěhoval na jih do Burgundska.
Vyhnali ho
totiž dánští Vikingové.
Ti ovšem časem přijali křesťanství a tak
přestali chlastat, vraždit, klít, souložit na potkání a krást v kostelech.
Kolem
ale žila spousta jiných Vikingů, kteří ještě uctívali Odina a Thóra, byla s nimi
zábava jako dřív a kradli úplně všude, a proto stavěli obyvatelé
Bornholmu své
kulaté kostely jako pevnosti.
Čtyři z nich dosud stojí a prý tvoří jakýsi
geometrický obrazec.
Alespoň to tvrdí někteří lidé, zabývající se vymýšlením
složitých odpovědí na jednoduché otázky, a vyvozují z toho, že zde Templáři
ukryli svůj poklad těsně před tím, než je nechal francouzský král upálit jako
kacíře, když po něm chtěli vrátit zapůjčené peníze.
Ostrov Bornholm pak patřil Dánsku, hanzovnímu městu Lübeck, Švédsku a pak zase
Dánsku.
V roce 1940 Bornholm okupovali Němci a 8. května 1945, zatímco v Dánsku
slavili konec války, srovnaly bombardéry Rudé armády města Rønne a Nexø se zemí,
Bornholm okupoval
Sovětský svaz a Dánsku ho nerad vrátil až rok po skončení války.
V Rønne je na první pohled vidět, že ten zbytečný kobercový nálet v poslední den
války provedli Sověti důkladně.
Při bloumání centrem jsem našel jen pár
původních hrázděných baráčků.
Ivana s Pavlem objevili u přístavu půjčovnu kol a chtějí vyrazit na 25 kilometrů
vzdálený hrad Hammershus z 13. století.
To já sice taky, ale když jsem včera při
plavbě podél pobřeží viděl výškové poměry ostrova, na kole tam rozhodně
nepojedu. Mám jenom jedny nohy a ještě je budu potřebovat.
Martin nám slibuje večeři a odchází lovit na loď vodní žoužel, já odjíždím
za 44 dánských korun autobusem do městečka Sandwig a kapitán se zbytkem posádky
vyráží na sever na kole.
Hrad Hammershus na severozápadním cípu ostrova Bornholm stojí na nepřístupné skalní plošině 74 metrů nad mořskou
hladinou.
Obvod vnějších hradeb měří přibližně ¾ kilometru a vlastní vnitřní
hrad chrání další prstencová hradba.
Počátkem dvanáctého století ho vystavěl
arcibiskup z Lundu, v 17. století z něj udělali kriminál a v 18. století ruinu,
protože si ho místní obyvatelstvo začalo rozebírat na stavební materiál.
Dnes je tato monumentální stavba, od roku 1822 památkově chráněná, největší
hradní zříceninou v severní Evropě.
Po sympatickém zjištění, že vstup na hrad je zadarmo, jsem dvě hodiny obdivoval
krásné výhledy na pobřežní útesy a prozkoumával hradní zříceniny.
Například kuchyně, ležící v západním křídle hradu vedle jídelny pro mužstvo,
byla hodně zajímavá.
Jak jsem tam vyčetl z popisky, tak hradní posádka ve středověku jedla hodně ryb
a masa (asi dvakrát víc než chleba a kaše). A protože bylo maso nasolené a po slaném
je žízeň, pro každého člena posádky hradu se počítalo s denní spotřebou nejméně
šesti litrů piva.
To bylo ovšem v civilizovaných dobách, když ještě nevynalezli spotřební daň.
Nyní stojí v občerstvovací stanici pod hradem Hammershus čtyři deci Tuborgu přes 6€.
Po prohlídce hradu se za 22 dánských korun vracím autobusem ze Sandwigu
do Hasle, kde se chci podívat do toho muzea uzení sleďů.
Moc se do něj těším. Ráno
jsem jako denní krmnou dávku nafasoval hromadu tatranek a müsli tyčinek a teď,
v půl čtvrté odpoledne, mi už občas dělá problémy otevřít slepené čelisti.
Bohužel jsem si u maríny Hasle všimnul šipky k informačnímu středisku a vydal se
podle ní.
Informační středisko mělo už dávno zavřeno a když jsem se od něj
pokoušel dostat zpět k moři, abych pak vyrazil po pobřeží pěšky do
Rønne, tak jsem tu muzeální udírnu o jeden blok obešel (jak jsem pak zjistil z mapy).
Smutně jsem tedy na pobřežním útesu schřoupal svou poslední tatranku, vyrazil
na pochod k lodi a neúspěšně se pokoušel najít po cestě nějaké zařízení, kde
bych si mohl dát pivo.
Úsloví "Pije jako Dán" je nesmysl. Nemají kde. Přinejmenším na
Bornholmu.
Nakonec v Rønne ze zoufalství utrácím posledních 23 dánských korun za obrovskou
porci zmrzliny se šlehačkou a čokoládou. Všude jinde už měli zavřeno a pivo nebylo kde
koupit.
Martin s lovením večeře také moc neuspěl.
V první polovině odpoledne vždycky
chytil malou šerednou rybu, sundal jí z háčku, hodil do vody a za čtvrt hodiny
jí chytil znovu.
Když jí chytil pošesté, pojmenoval jí Karel.
V druhé polovině odpoledne začal pro jistotu ulovené ryby dávat do vezírku. Tím
si ověřil, že v maríně žije Karlů několik.
Zřejmě to byli sourozenci. Malí,
oškliví, nesympatičtí a blbě čuměli.
Nakonec všechny pustil a k večeři byly špagety.
Předchozí: Z Ystadu na Bornholm
Následující: Z Bornholmu do Breege