U návštěvnického mola v přístavu Askvoll jsme přistáli těsně před desátou
večerní. Podle pilota Imray zde měly být umývárny, sprchy, prádelna, restaurace
a čerpací stanice. Podle nás tu nebylo nic, pouze u silnice stál malý červeně
natřený domeček velikosti zahradní chatky.
Vyrazili jsme s Pavlem na průzkum
do vsi.
Ukázalo se, že u trajektového přístavu je ještě jedno návštěvní molo,
kde si zrovna místní omladina dělala poměrně hlučný mejdan, na konci mola stojí
čerpací stojan na naftu a o kousek vedle je silniční pumpa, která právě zavřela.
Na totemu měli cenu za naftu necelých 14 NOK a za výlohou ceduli s dlouhým
nápisem, ze kterého se dalo poznat jenom slovo Diesel, a cenu necelých 10 NOK.
Při večeři na lodi jsme došli k názoru, že ta levnější nafta bude nějaké
biosvinstvo, které nebudeme zkoušet, a že zůstaneme tam co jsme, protože
na mladé uřvané opilce nemáme náladu.
O půlnoci zaparkoval na konci mola mercedes, vylezl z něho chlápek a dal nám
klíče od záchodů. Na otázku, kde ty záchody jsou, ukázal na onu malou červenou
chatku.
Ubezpečil nás, že přístavní poplatek kartou zaplatit nejde, protože se
platí tak, že z krabičky na zdi červené chatky vyjmeme obálku, vložíme do ní 125
NOK a vhodíme ji do vedlejší plechové schránky. Neměli jsme ani jednu norskou
korunu, takže to ráno budeme muset nějak vyřešit.
Při návštěvě červeného domečku jsem užasl. Do toho miniprostoru se domorodcům
povedlo naskládat pánský a dámský záchod, dvě umyvadla, sprchový kout, dva
obrovské bojlery a pračku se sušičkou. Neuvěřitelné.
Ráno jsem se vzbudil brzy a vyrazil do městečka. Že tam je banka jsem věděl
od včerejška, teď jsem jen doufal, že v ní je i bankomat. Naštěstí byl.
Po snídani tak vyrážíme s Jardou, Pavlem a dvěma kanystry k pumpě pro naftu
a měníme vybrané stonorky na kovové mince, abychom měli drobné na přístav a
na sprchu. Po pár dnech jsme při dalším tankování v Trondheimu pochopili, že
brát naftu do kanystru u silničního stojanu byla chyba. To levnější totiž nebyla
bionafta, ale lodní nafta, na kterou mají Norové nižší daně než na silniční.
Kdybychom toho půl kilometru popojeli s lodí, ušetřili bychom opravdu dost
peněz. Poučení pro příště.
V neděli 30.6.2013 před jedenáctou vyplouváme dál na sever. Udělalo se docela
teplo, jedu jen v džínách, košili a bundě. Pro domorodce ovšem udeřila tropická
vedra, ti na loďkách loví ryby jen v tričku s krátkým rukávem a v kraťasech.
Ve slabém jižním větru postupujeme skérami chvilku na plachty a chvilku
na motor, podle toho, kam která škvíra vede.
Obloha se zatáhla, jen občas prorazí skrz díru v mracích sluneční paprsek
a ozáří strašidelnou scenérii okolních skal, lesů a vodopádů. Číhám na takové
okamžiky s foťákem, Pavel řídí loď podle pokynů od jedné strany fjordu ke druhé,
abych měl lepší kompozici, a Standa jen žasne, když si po probuzení prohlédne
záznam naší trasy.
Většina fjordů je pustých, jen sem tam se mezi stametrové srázy a moře vejde
domek a kus silnice, která po pár stovkách metrů zmizí v tunelu.
Člověk by
se vůbec nedivil, kdyby z některé zátoky najednou vyplul drakar plný fousatých
Vikingů, ožralých jak normanský zákon káže, a šel po nás, aby ukořistil naše
pivo a rum.
O to víc občas překvapí, když z napohled neporušené kolmé skalní
stěny vyrazí trajekt, prohučí nám před přídí a zmizí v souvislé skalní stěně
naproti. Až z těsné blízkosti je vidět, že na jedné straně je v malé zátočině
ústí silničního tunelu a na druhé uzoučké údolíčko, mířící kamsi do oblak.
K večeru před městečkem Maloy plujeme proti proudu, který sem žene příliv
z Atlantiku, a vytváří regulérní peřeje.
Na Normandských ostrovech jsem předloni
zažil čtyřmetrový rozdíl mezi přílivem a odlivem; tady je rozdíl necelé dva
metry, ale i na motor máme co dělat, abychom postupovali vpřed a některá užší
místa vytváří dojem, jako bychom pluli šlajsnou v protisměru.
Před devátou večerní se dostáváme na konec fjordů a vyplouváme na volné moře
směrem k mysu Statt. Je to při některých směrech větru velmi nebezpečné místo
a dokonce je zde možné si objednat doprovodnou loď, která by na nás pokřikovala
příkazy a v případě potopení nás snad vzala na palubu.
Ačkoliv na pobřeží svítilo veřejné osvětlení i v poledne, majáky a navigační
bóje tady nesvítí ani v jedenáct v noci. Vidět trošku je, ale oblast je
navigačně obtížná a plout podle sektorových světel majáků, kdyby svítily, by
bylo mnohem jednodušší, než v půlnočním šeru na rozvlněném moři vyhledávat
nesvítící kardinální znaky.
Pár set metrů po pravoboku ční stometrové útesy mysu Statt, nalevo od nás se
táhnou podmořská skaliska, která místy dosahují až na úroveň hladiny. Z volného
moře se ženou vysoké táhlé vlny, rozbíjí se na skalách po levoboku, odráží se
od kolmých skalních stěn pobřeží vpravo a vrací se zpět. Hloubka v našem plavebním koridoru se
prakticky skokem změnila z víc než dvou set metrů na šestnáct a je to tady
na desetimetrové plachetnici docela pěkná skočná. I s velkými dopravními loďmi,
jež máme v dohledu, to hezky mává.
Těsně před půlnocí se majáky kolem Stattu rozsvítily a v jednu v noci jsme tohle
místo, jedno z nejnebezpečnějších na naší plavbě, měli za sebou.
Celý zbytek noci plujeme na motor, protože už zase nefouká, volným mořem podél
pobřeží a odzadu nás posunují táhlé oceánské vlny, vysoké přes metr. Některé
hodně přes metr. Napravo se proti sluncem nasvíceným mrakům rýsují zubaté
vrcholky ostrovů a na některých štítech jsou jasně viditelná sněhová pole.
V sedm ráno uhýbáme k východu mezi ostrovy Godøya a Hessa a v pondělí 1.7.2013
v 11 hodin přistáváme v městečku Ålesund. Je to třetí zastávka na naší plavbě.
Jediné volné místo je na konci mola u mostu, spojujícího pevninský výběžek
s ostrovem Aspøya, a tak s lodí stojíme prakticky na hlavním náměstí v centru
města.
Máme za sebou 845 námořních mil. Do Trondheimu nám zbývá necelých 200, takže je
jasné že letadlo v neděli stihneme a nemusíme se už nijak honit, a proto si
děláme odpočinkový den. V kiosku u mostu Pavel zaplatil 150 NOK za den stání
a pustil tak zase žilou naší hotovosti, protože kasírovací baba brala jenom
norské platební karty. Záchody a sprchy jsou jachtařům v Ålesundu k dispozici
pouze veřejné pod mostem a za otevření vstupních dveří se platí 10NOK
v automatu, takže se v rámci úsporných opatření každá návštěva tohoto zařízení
naší posádkou konala hromadně a vytvářela tam solidní zácpu.
Celé městečko Ålesund je poměrně nové, neboť to původní dřevěné zachvátil v roce
1904 požár a z 10 tisíc obyvatel udělal za pár hodin bezdomovce. Houževnatí
seveřané se ovšem nedali a během dvou let si městečko postavili znovu z cihel
a kamene, aby bylo nehořlavější. Na většině zdejších budov tak naleznete
letopočty 1905 a 1906. Město se částečně rozkládá na výběžku pevniny a částečně
na ostrově Aspøya; jedinou spojnicí je most u kterého stojíme a přilehlá
křižovatka, na které se odpoledne vytvořila tak fantastická zácpa, že jsem si
připadal jak na pražské magistrále u Muzea.
Za okukování domorodců a spousty rusky hovořících turistů z osobní obludy jménem
Celebrity Constellation, stojící na protilehlé straně mostu, jsme vypili pár piv, popili
rum, snědli lečo a odpoledne pak trávili částečně výlety po městě, částečně
spánkem.
Pořád je krásně teplo. I v kajutě bylo 14°C. A to v ní netopíme, protože Bagatela
nemá topení...