Začátek úterka měl málem velmi nepříjemný konec.
Když jsme včera večer zašli na nábřeží na pivo, nezůstalo jen u jednoho, protože
nám značka Lübzer Pils opravdu zachutnala. Moje střevní mikroflóra ovšem měla na
věc jiný názor a ráno si začala stěžovat. Vystartoval jsem ze spacáku jako
raketa, seskočil z lodi na nábřeží a když mi padl zrak na šipku "WC 1km",
vyrazil mi na čele studený pot.
V tom okamžiku kolem projela dodávka na čištění TOITOI kadibudek, která se
vracela od konce mola. Že by? Skutečně tam byla, ani ne sto metrů daleko. Občas
člověku stačí ke štěstí tak málo…
Vítr vane zhruba stejně jako včera, takže vůbec. Zatím to moc nevadí, v deset
hodin otevírají na dieselové ponorce britské Royal Navy HMS Otus, která
v Sassnitz stojí jako muzejní exponát, a my vyrážíme na prohlídku. Expozice je
trošku multimediální, takže jak procházíme jednotlivými oddíly, každou chvilku
se z amplionů ozve pokřik "Achtung alarm", pak začne kovově ťukat vyhledávací
paprsek ASDICu a celá sekvence je ukončena výbuchy několika hlubinných náloží.
Je to strašně zajímavé a poučné, podívat se na palubu ponorky, proti které byly
ponorky z druhé světové války předpotopním krámem, ale sloužit bych na ní tedy
rozhodně nechtěl.
V půl jedné vyplouváme ze Sassnitz. Na
motor, protože lehký vánek vane přímo proti a kdybychom jeli na plachty, buď
bychom nabourali pobřeží, nebo frčeli moc na sever. Naším cílem je totiž
Peenemünde, kde za války Wernher Magnus Maximilian Freiherr von Braun vymýšlel
své V2, které o čtvrt století později dostaly ve formě rakety Saturn 5 Američany na Měsíc.
O hodinu později nevěříme vlastním očím. Poté, co jsme dnešní dopoledne strávili
na skoro padesát let staré anglické ponorce, se nám na pravoboku vynořuje
současná ponorka v činné službě a míří k pobřeží.
Čučíme jak kočka z roští kde
se tam vzala. Periskopová hloubka německých ponorek za druhé světové války byla
15 metrů a náš hloubkoměr neukazuje ani dvacet metrů od vodorysky.
Skoro to
vypadá, jako kdyby ta ponorka měla kolečka a jezdila po dně.
Ve dvě hodiny vztyčujeme plachty, točíme na jih a ve dvojce větru, kterému jenom
z optimismu neříkáme bezvětří, míříme do vyznačené plavební trasy mezi
nejvýchodnějším cípem Rujány a ostrovem Ruden.
Naštěstí během odpoledne vítr trošku zesiluje, takže přes východní cíp
Greifswaldské zátoky jedeme rychlostí kolem šesti uzlů, míjíme několik starých
radiomajáků, které za války navigovaly německé stíhače na letiště v Peenemünde
a nyní opuštěně čouhají z moře, a před šestou vplouváme do ústí Peene.
V sedm večer se vyvazujeme mezi kůly
v maríně v Peenemünde. Na vnější straně
mola stojí velký majitelský katamarán, který by se dovnitř maríny nevešel,
a kromě něj jsme zde jediná obydlená loď. Hafenmeister je ještě kupodivu v práci,
takže mu platíme 11€ za marínu a pro každého člena posádky kupujeme za 1€ žeton
do sprchy.
Zcela zbytečně, jak se ukazuje. Budova maríny je sice úplně nová, dokonce ještě
asi není ani úplně dokončený interiér, ale prostřední pánská sprcha už je
rozbitá a teče z ní teplá vody kdykoliv, žeton nežeton.
Kolem pobřeží se rozkládá dost bažin a v nich žije spousta poletujících
breberek, které nám celý večer pijou krev. Protože jsme jediná obydlená loď v maríně a protože nás nenapadlo zavřít dveře
dřív, než jsme v kajutě rozsvítili, všechny tyhle bzíkající potvory si u nás
v kajutě dali slet.
Takže se půl hodiny před spaním bavíme jako prostí pobíječi much: Zavřeli jsme vstup
i lukny, nechali svítit jen jedno světlo v salónu a všechny
breberky, které kolem
něj krouží, se pokoušíme rozplesknout o strop ručníkem.
Poučení pro příští návštěvu Peenemünde: Vzít si sebou nějaký hmyzovrah ve
spreji.
Předchozí: Z Glowe do SassnitzNásledující:
Z Peenemünde do Thiessow