Když jsme se ráno vzbudili, byla Marie pryč. Její kapitán Patrik uvěřil informaci dziwnowského bosmana, že most ve Wolinu otvírají odpoledne ve dvě a v šest, a vyrazil, aby ho stihnul a domluvil si ještě v maríně jeřáb. My se v klidu vysprchovali, udělali bramborové noky se zelím a uzeným k obědu a ve dvě, když otevřeli zdejší most, pokračovali dál.
Tvrdil jsem, že most ve Wolinu nám otevřou až zítra v jednu, protože už je září a před čtyřmi lety, při plavbě s Eternity ze Stockholmu, jsme si tady naběhli podobně, a mé přesvědčení potvrzoval nejenom německý tištěný pilot, ale i občasné textové zprávy, které nám z paluby Marie chodily.
Obloha byla zatažena nízkými břidlicově šedými mraky, foukala přinejmenším šestka od jihozápadu a tak bylo nutné plout po řece pouze na motor. I na jezeře, kde motor běžel na 3000 otáček, rychlost lodi v tom protivětru klesala pod tři uzle a liják byl občas tak hustý, že nebylo vidět od jedné navigační bóje ke druhé a kormidelník musel řídit loď podle kompasu. O to zajímavější bylo pozorovat
hejno malých dětí na Optimistech z městečka Kamień Pomorski, kterým takové podmínky připadaly normální a vyrazily si na záliv zazávodit.
A opět se ukázalo výhodou mít na lodi papírové mapy, protože na vloni pořízených mapách Navionics chyběly některé bóje. Po patnácti mílích plavby jsme se těsně před šestou vyvázali u vyčkávacího mola ve Wolinu, a ačkoliv jsme byli v závětří starého sila a stromy zarostlé zahrady, přesto lodí občas poryvy větru pěkně cloumaly.
Marie stála před námi, most se neotevřel. Jak je důležité míti pilota…
V neděli dopoledne opět pršelo.
Podle předpovědi z Internetu měla na Štětínském zálivu foukat severozápadní osmička, podle předpovědi z vysílačky dokonce devítka, v nárazech desítka, a výšku vlny předpovídali skoro dva metry. Do toho nemělo smysl vyplouvat a tak jsme se v jednu odpoledne, když nám otočili mostem, posunuli jenom o čtvrt míle.
I ve Wolinu se to od mé poslední návštěvy hodně změnilo, za původním stáním místních jachtařů je nový malý přístavní bazén s přípojkami vody a elektřiny.
Jeho správcová má zároveň na břehu stánek s občerstvením a tak byl k obědu výtečný filet z okouna v těstíčku s hranolkami a oblohou, což včetně jedné láhve piva Bosman stálo 25 zlotých na osobu.
V pondělí ráno se udělalo hezky, svítilo sluníčko, vítr foukal od severu a v závětří přístavu se zdál celkem mírný. Štětínský záliv se už hodně uklidnil, ale přesto měly vlny skoro metr a na volné vodě vítr moc mírný nebyl.
Dotankovali jsme naftu v maríně ve Świnoujście, poobědvali hovězí plátek s knedlíkem a začali řešit, co dál. Podle předpovědi měl na moři večer severozápadní vítr klesnout pod 20 uzlů a vlny měly mít jen něco přes metr, tak jsme v šest odrazili a vypluli. Před devátou jsme byli zpátky u mola.
Silný poryvový vítr vál přímo ze směru, kam jsme potřebovali plout, a odhadovat výšku vlny jen na 1,5 metru znamenalo opravdu velkou dávku optimismu.
Křižovat v těchto podmínkách deset hodin potmě ostře proti větru se špatně ukazujícím elektronickým ukazatelem větru a neosvětlenou vějičkou na stěžni jenom na pocit podle tahu plachet by sice asi šlo, ale Martin, třetí člen posádky, byl poprvé na moři a i kapitán poznamenal, že v takovýchto podmínkách ještě s Drahou neplul. Nakonec jsme se po dvou hodinách poskakování bez viditelného postupu shodli, že je lepší vrátit se domů o den později než nevrátit se vůbec, a otočili loď směrem k přístavu.
Druhý pokus jsme podnikli ráno v šest a hned za vlnolamem si pogratulovali k včerejšímu rozhodnutí.
I za světla nebyla plavba příliš jednoduchá až do oběda, kdy jsme konečně podpluli studenou frontu, která byla od rána na obzoru krásně vidět. Po ní se vítr zachoval jak podle učebnice meteorologie. Zeslábl, stočil se na sever a tak bylo možné držet kurz ostře proti větru k ostrovu Greifswalder Oie.
Po pár hodinách se sice vrátil zpět na severozápadní, ale to už jsme byli nedaleko ostrova a v krásném slunečném odpoledni se protáhli zkratkou mezi ostrovy Usedom a Ruden na Greifswaldskou zátoku a v šest večer stihli předposlední otevření mostu ve Wiecku.
Tato plavba byla pro nás pro všechny v něčem premiérová. Pro Martina to bylo první – a nutno přiznat že docela drsné – seznámení s námořním jachtingem, kapitán Tomáš podnikl svou první noční přeplavbu a já ještě nikdy neplul v podobných podmínkách na takhle malé ploutvové plachetnici. Cestou domů jsme tedy hodnotili a porovnávali své zážitky.
V první řadě se znovu ukázalo, že při noční plavbě je nesmyslné spoléhat se na všemohoucnost elektronické navigace, protože i na poměrně velkém displeji tabletu při zobrazení vzdálenějších cílů přijdete o detaily a nikdy nedostanete takový přehled o okolí, jako na papírové mapě. S tím souvisí i noční osvětlení mapy. Pokud nemáte červenou lampičku nebo čelovku s červeným světlem, je třeba velká opatrnost, abyste neoslňovali kormidelníka. A jako velmi šikovná věc se ukázala ruční GPS, podle které si mohl navigátor v kajutě pohodlně určovat polohu a vykreslovat ji na mapu.
Smutným příběhem je vloni pořízený wind systém Clipper, který se na Drahé už podruhé rozbil v polovině sezóny. Byla to letos již druhá loď, na které jsem plul a na které byl tento přístroj nefunkční a majitelé obou plachetnic si posteskli, že jejich windmetr tráví víc času v opravně než na stěžni, což ve mně nevzbuzuje přílišnou důvěru v kvalitu a spolehlivost výrobků společnosti NASA Marine.
Naopak velikou pochvalu si zaslouží tablet Sony Xperia Z2 s krytím IP58, který v držáku na kormidelním stojanu zatím bez problémů odolává dešti i občasnému osprchování slanou mořskou vodou. Jeho výhodou je velký displej a pohodlné ovládání pomocí dotykové obrazovky, nevýhodou je, že i při maximálním snížení jasu v noci oslňuje kormidelníka.
Na závěr musím přiznat, že pro mne osobně byly velikým překvapením výborné plavební vlastnosti plachetnice Phobos 27 v ploutvové verzi. Sice byla dost návětrná, ale i v poměrně tvrdých podmínkách si loď ve všech režimech plavby velmi dobře poradila s krátkými a strmými vlnami, jež se na mělkém Baltu tvoří, plula klidně a téměř bez otřesů, poskytovala posádce pocit jistoty a až na pár drobných výjimek, kdy do boku lodi narazila vlna s přepadávajícím hřebenem, jsme seděli v kokpitu sušší.
Článek vyšel ve zkrácené verzi v časopisu Yacht 11/2015