Přistáli jsme v Marstalu v sedm ráno a protože už jsme si zvykli na severskou pracovní
dobu, bylo jasné že jít na nákup je nesmysl. Takže jsme v klidu posnídali,
trošku se zcivilizovali v umývárně a Vašek ztratil brýle. Pak jsme počkali další
půlhodinku, než je zase našel, a vyrazili do vsi.
Kousek za marínou, u pobřežní silnice, stál obrovský bílý stan a v něm stála
veliká loď: dřevěný škuner Bonavista, který postavila marstalská loděnice
Ludviga Johansena v roce 1914 a od roku 2008 ho rekonstruují do původní podoby.
V roce 2012 by měl být znovu na vodě.
Marstal je největší město na ostrově Ærø a má dlouhou námořní historii; mimo
jiné je zde námořní škola a od 17. století velké loděnice.
Staré město je trošku
unikátní, protože se nestavělo kolem kostela, jak bývalo zvykem, ale kolem
uličky od přístavu ke kostelu. Až když na téhle trase došel prostor, tak občas
přidali nějaké ulice po straně. Městečko tak vypadá poněkud chaoticky a tím
pádem velmi malebně.
S otvírací dobou si ale ani tady nedělají žádné vrásky. V devět ráno bylo
otevřeno pouze jedno pekařství.
Jirka vyrazil na hřbitov, najít hrob svého
dánského známého, a posádka vyrazila na kafe. Při hledání jakéhokoliv prostoru,
kde bychom mohli kafe dostat, jsme prošli celou pěší zónu, pak skoro celé
centrum města, navštívili přístav, kostel i solární elektrárnu a pořád jsme byli
bez kafe. A taky bez wifi připojení, o kterém jsme předpokládali, že v takové
kavárně bude.
Nakonec nám velké kafe v kelímku prodali v tom pekařství, které jsme ráno
minuli, a udělali jsme si piknik na lavičce v parku před muzeem.
Jako jediný člen posádky jsem vyrazil i do Marstalského námořního muzea (Marstal
Søfartsmuseum) a opět se mi vyplatilo, že chodím na výlety v jachtařské bundě.
V muzeu chtěli 50 korun za vstup, já vysypal poslední peníze a měl jsem jen 42.
Tak jsem pokrčil rameny, že přijdu až někdy příště, pokladní mě sjela pohledem,
řekla že jí tyhle peníze stačí a pustila mě dovnitř.
Kdybyste se do Marstalu dostali, určitě se jděte do muzea podívat. Jsou zde
krásné kresby a modely lodí (některé i přes dva metry dlouhé) ze zdejších
loděnic a samozřejmě spousta historických exponátů. Protože jsem před půl rokem
pomáhal s výrobou stěžňů a lanoví na brigu La Grace, mohl jsem si tady ověřit,
jestli jsme to vyráběli správně.
Ve sklepě mají i kapitánský můstek parníku, z reproduktorů tam pouští šum moře,
hukot strojů a drnčení lodi a před okénky se pohupuje prostěradlo s namalovaným
mořem. Vypadá to docela realisticky.
Ve dvě odpoledne jsme vyrazili dál.
Z Velkého Beltu foukala severovýchodní
čtyřka a jeli jsme kolem sedmi uzlů, když nám v 16:35 upadla gena. Uletěl šekl
na rolfoku. Naštěstí jsem stačil plachtu chytit ještě než vyjela z vodící trubky
celá, takže ani nespadla do vody.
Ještě že se to stalo v takhle klidném počasí a ne v noci v tom cirkusu před
Marstrandem, to by byl drsnější zážitek.
Navázali jsme genu na náhradní výtah
a za čtvrt hodiny se jelo dál, jenomže plachtu teď nešlo refovat, a tak když v půl
sedmé trochu utichl vítr, Jirka vylezl na stěžeň, aby poslal dolů horní kus
rolfoku, který odmítal sjet sám od sebe. Náhradní šekl jsme neměli, tak ho
nahradil kusem lanka.
To se urvalo v 19:40 a plachta byla zase dole. Šekl budeme
muset koupit zítra na neplánované zastávce ve Warnemünde a do té doby pojedeme
jen na hlavní plachtu.
Bylo dobře, že jsme genu sundali. V noci se rozfoukalo na 25 uzlů, zvedly se
vlny a aby těch problémů nebylo málo, před půlnocí přestalo svítit levé
poziční světlo.
Ve Warnemünde je obrovská marína, ale prodejna šeklů a žárovek v ní není.
K upevnění plachty na rolfok jsme proto použili méně důležitý šekl, který jsme
odmontovali z kikingu.
Poziční světlo přestalo svítit kvůli tomu, že žárovka na vlnách vyletěla
z objímky a jak se mlela po světle, roztřískala se na malinkaté kousíčky.
Motorové světlo na stěžni (patrně ze stejného důvodu) nesvítilo už od soboty
a žárovka ze záďového světla do levé pozičky nepasovala. Smůla, ale co se dá
dělat. Poslední noc pojedeme bez něj.
Uvařili jsme si aspoň v klidu oběd a ve dvě odpoledne pokračovali dál.
Počasí se od rána nezměnilo, pořád vál vítr kolem 30-35 uzlů, jenom ještě
narostly vlny. Jedna pořádná nám ze zádi urvala žerď se státní vlajkou a druhá
lanko zábradlí na přídi na levoboku.
Vypadá to, že Sun Odyssey je loď vhodná na krátké vyjížďky podél středomořského
pobřeží v pěkném počasí, ale jezdit s ní na jaře po Baltu není nejlepší nápad.
Navíc v kajutě není žádné madlo, kterého by se člověk mohl na vlnách chytit,
a tak si Vašek odpoledne při vaření kafe rozbil hlavu o ostrou hranu poličky nad
vařičem.
I večer se probíjíme proti větru přes víc než třímetrové vlny na severovýchod
k Rujáně. Provozní baterka nikdy nevydrží déle než 12 hodin, takže si pomáháme
i motorem a dobíjíme.
Přitom proudem již opravdu šetříme - za soumraku se
rozbila i žárovka v záďovém pozičním světle, takže jediné co nyní svítí je
zelená pravoboční bludička.
V pátek ráno se vítr trochu zmírnil, nepřesahoval většinou rychlost 30 uzlů,
ale vlny stále řádí pořádně a navíc začalo pršet. Nakonec balíme plachty a místo
abychom objeli Hiddensee ze severu, protahujeme se na motor škvírou kolem
ostrova Bock do vnitřních vod mezi Hiddensee a Rujánou. Vlny tu jsou
do metru a proti posledním dvěma dnům je to báječně klidná jízda.
Jen je
děsná zima a vichr žene ledový déšť rovnou do obličeje.
Ve 14:15 přistáváme v Breege a máme toho všichni plný čočky.
Od 25. dubna do 7. května 2010 jsme upluli 894 námořních mil a navštívili 9 přístavů.
Projeli jsme 139 litrů nafty a zaplatili 2.873 českých korun za maríny.
Já osobně si ověřil, že Balt umí na jaře pěkně ukázat zuby (ty poslední dva dny
stály za to), ale že ani celkem velké vlny mi nedělaly problémy, když jsem se
jich přestal bát.
Tahle plavba mi hodně zvedla úroveň zkušeností a tak si teď říkám, že bych někdy
moc rád vyzkoušel Severní moře.
Předchozí: Z Ebeltoftu do Marstalu