Klub Oslo Seilforening, kde stojíme, leží na malém ostrůvku Lille Herbern
jihozápadně od Norského námořního muzea (Norsk Maritimt Museum).
Jsou zde loděnice, grilovací plac, klubovna, restaurace i záchody, jenom
nemůžeme najít sprchy. A restaurace ještě nefunguje, protože není sezóna, takže
na břeh nejezdí přívoz a je třeba používat samoobslužný nafukovací člun, uvázaný
na laně.
Před devátou se dostavil správce a sprchy nám ukázal. Nebyly v těch zamčených
dveřích, jak jsme si mysleli. Potomci Vikingů jsou drsoňové a tak mají sprchy
venku, na druhé straně záchodové budovy, ohraničené jenom takovou papundeklovou
zástěnou.
Protože je asi pět stupňů nad nulou, rozhodl jsem se že nesmrdím. Oslo
se s tím bude muset smířit.
Zaplatili jsme 200 norských korun za dvě noci stání (v maríně ve městě by to prý
stálo 250NOK za jednu noc) a zjistili, že správce je Rus, který kdysi utekl
z Leningradu a v Norsku se oženil. Docela sympatický chlápek. Svezl nás pak
na břeh na motoráku, abychom nemuseli ručkovat gumákem.
V Námořním muzeu (lze platit kartou) jsme si za 230NOK pořídili jednodenní Oslo
Pass. To je šikovná věc. Platí 24 hodin, slouží jako parkovací lístek
na městských placených parkovištích v celém Oslo, jako lístek na všechny druhy
městské hromadné dopravy a jako vstupenka do muzeí. Tvoří ho přeložený papír
velikosti pražského lístku na tramvaj a od kdy platí si na něj napíšete
propisovačkou sami.
Naproti Námořnímu muzeu stojí podivná špičatá budova, do které jsem těšil od té
doby, co jsem se rozhodl plout do Oslo: Muzeum polární lodi Fram neboli
Frammuseet.
12. června 1881 severovýchodně od Novosibiřských ostrovů rozdrtil led paroloď
Jeanette americké polární expedice, které velel poručík George Washington
DeLong. Ze 33 členů posádky přežila necelá polovina, zahynul i DeLong.
Trosky z
lodi Jeanette byly nalezeny 18. června 1884 na severním pobřeží Grónska a to
přivedlo norského polárníka Fridtjofa Nansena na myšlenku postavit loď, kterou
by ledy nerozdrtily, nechat jí zamrznout nedaleko místa ztroskotání DeLongovy
expedice a driftovat s ledovým polem přes severní pól.
Výsledkem byla stavba lodi Fram (norsky Vpřed) v roce 1892 a Nansenova polární
expedice v letech 1893-1896, při které Fram proplula zhruba 240 námořních mil od
pólu. Kapitánem lodi při Nansenově expedici byl Otto Sverdrup, který na lodi
Fram uspořádal v letech 1898-1902 vlastní expedici do polárních oblastí
severozápadně od Grónska.
V roce 1909 dal Nansen loď Fram k dispozici Roaldu Amundsenovi pro jeho
plánovanou cestu na severní pól. Když se ukázalo, že Amundsena na severním pólu
předběhl Peary, Amundsen operativně změnil cíl plavby, vyrazil do Antarktidy
a 14. prosince 1911 dobyl jižní pól.
Tak zase předběhnul Scotta - ten tam došel
s dalšími čtyřmi členy expedice až 17. ledna 1912 a na zpáteční cestě všichni
zemřeli hladem a zimou pár mil od skladiště paliva a potravin (Deník Roberta
Falcona Scotta opravdu doporučuji k přečtení, ale čtěte ho radši v létě).
Fram se dostala nejdále sever (85° 57'N) a nejdále jih (78° 41'S) ze všech
dřevěných lodí, které kdy byly postaveny.
Tvar trupu lodi byl navržen tak, aby jí tlak ledu nerozdrtil, ale vysunul směrem
vzhůru.
Daní za tuto odolnost byly špatné plavební vlastnosti.
Fram měla tři stěžně
a parní stroj o výkonu 164kW, byla 39 metrů dlouhá, 10 metrů široká a ponor byl
necelých 5 metrů. Když loď zamrzla, bylo možné zatáhnout kormidlo i lodní šroub
do trupu, aby nedošlo k jejich poškození ledem.
Na lodi byla osazena větrná elektrárna, která dodávala proud pro obloukové lampy
osvětlující interiér, a perfektní tepelná izolace umožňovala posádce pobyt až po
dobu pěti let.
Fram byla vyřazena z provozu v roce 1912, po návratu z Amundsenovy antarktické
expedice, a od roku 1935 stojí v muzeu v Oslo.
Za muzeem stojí další slavná polární loď, Amundsenova šalupa Gjøa.
Je to první loď, které se podařilo projet Severozápadním průjezdem kolem
severního konce amerického kontinentu z Baffinovy zátoky do Beaufortova moře.
Plavba trvala tři roky (1903 až 1906) a po jejím skončení Amundsen loď v Kalifornii
prodal. Gjøa pak desítky let chátrala v San Francisku. V roce 1972 se
dostala zpět do Norska a po opravě byla umístěna u muzea Fram.
Když vyjdete z muzea Fram a přejdete parkoviště, máte
před sebou muzeum Kon-Tiki.
Správnější by asi bylo pojmenování Muzeum Thora Heyerdahla, ale nebudu do toho
Norům kecat.
V muzeu totiž není jenom expozice o jeho plavbě na balzovém voru Kon-Tiki z Peru
na ostrov Raroia v roce 1947, ale jsou zde zmíněny všechny Heyerdahlovy
expedice: na ostrov Fatu-Hiva v letech 1937-8, na Galapágy (1952-3),
na Velikonoční ostrov (1955-6), o které vydal skvělou knihu Aku-Aku, plavby
rákosových člunů RA, RA II a Tigris v letech 1969, 1970 a 1977-8) i o jeho
archeologických vykopávkách v pyramidovém komplexu La Raya v Tucume v Peru
(1988-93).
Jirka pak vyrazil autobusem do Munchova muzea (ukázalo se že zbytečně, muzeum
bylo ten den zavřeno, neboť se měnila expozice) a my ostatní pěšky do kilometr
vzdáleného muzea vikingských lodí (Vikingskipshuset). Tam se mi také moc líbilo.
Jsou zde vystaveny tři originální vikingské drakary a spousta krásných věcí z
9. století, které se našly při vykopávkách ve vikingských královských hrobkách.
Lodě Tune a Gokstad byly
postaveny kolem roku 900, Oseberg mezi lety 815 až 820.
Když si člověk uvědomí, že na takových lodích Vikingové jezdili zcela běžně
na Island a do Grónska a že na nich dojeli před více než tisícem let do severní
Ameriky, a to bez kompasu (o sextantu a GPS nemluvě), nezbývá než uctivě postát
a poklonit se jejich námořnickému umění.
Za muzeem je skanzen Norsk Folkemuseum, ale jeho prohlídka je program na celý
den, takže jsme ho vynechali. Vašek vyrazil do Vigelandova parku okukovat sochy
a my ostatní seběhli na trajekt, který nás odvezl před radnici, a šli okukovat
Oslo.
Řeknu to rovnou: Oslo mě neoslovilo.
Radnice připomíná nádraží v Hradci Králové,
její výzdoba socialistický realismus a Oslo vypadá jako pražský Karlín, když ho
teď zastavují sklem a betonem. Prošli jsme centrum, prohlédli si zvenku
královský palác, neprohlédli jsme si palácové zahrady, protože nás tam
nepustili, svezli se tramvají k hlavnímu nádraží a vyšli si na Operu.
Odborníci o budově Norské národní opery v Oslo hovoří jako o architektonickém
skvostu a zázraku, prý stejně unikátním, jako je budova Opery v Sydney. No
nevím.
Podle mě je zázrak, že jí ještě nikdo nepočmáral sprejem a že jí
nesjíždějí magoři na inlajnech (je tam taková malá cedulka, že se to nemá
dělat). Uznávám že to je barák zvláštní, ale jako skvost mi nepřipadal.
Samostatně jsem pak vyrazil na návštěvu pevnosti Akershus, kde sídlí norské
ministerstvo obrany, Armádní muzeum a Muzeum odboje. Blížila se čtvrtá hodina
odpolední a tak mě z jednoho muzea vyhodili a do druhého nepustili. Stejně jako
nebylo možné se podívat do zámecké kaple a na spoustu dalších míst, neboť
v polovině pevnosti probíhala rekonstrukce.
Nakonec jsem ještě dvě hodiny bloumal přístavem, pomohl majiteli jednoho starého
dvoustěžníku přeložit pár věcí z dodávky na loď, obešel Strand a naštval se,
protože po celém pobřeží přístavu neexistoval jediný stánek, kde bych si mohl
koupit nějakou rybu k svačině.
Všude měli jen hamburgery, horké psy, dorty,
zmrzlinu nebo kafe. Jenom na jedné rybářské lodi prodávali jakési mořské
živočichy, ale ti už z dálky smrděli tak strašně, že jsem ani nešel zblízka
zjistit, co to vlastně je.
V šest jsem skočil na trajekt, vystoupil u muzea Fram, přeručkoval gumákem
na ostrov, ignoroval teploměr na budově správce klubu a šel vyzkoušet ty jejich
venkovní sprchy pro drsné vikingské plavce.