Rozlámaným ledem se brodí k pobřežní čtrnáct otrhaných mužů. Téměř všichni
do šesti týdnů zemřou, ale to ještě neví a tak jásají. Konečně jsou na Sibiři.
Je polovina září roku 1881 a americká polární expedice poručíka George Washingtona DeLonga spěje ke
svému tragickému konci.
Když před dvěma lety USS Jeanette
vyplouvala ze San Franciska k severu, zdálo se všechno jednoduché. Podle jedné
teorie tekl Beringovou úžinou teplý proud Kurošio, který až k severnímu pólu
udržoval v ledu volně splavný kanál. Podle druhé teorie byla Wrangelova země
jižním cípem rozsáhlé pevniny, sahající až k pólu, a dalo se po ní na točnu
dojít.
Brzy zjistili, že obě teorie jsou k ničemu. Wrangelova země byl jen malý ostrov,
po teplém proudu nebylo nikde ani památky a těsně nad 71. stupněm zamrzli už
v polovině září v pět metrů tlustém ledovém poli, které je celou zimu unášelo
k severozápadu. V létě led neroztál a posádka
Jeanetty musela přežít i druhou
polární zimu. Velitel expedice George Washington DeLong přemýšlel co dál. Byli 300 mil od sibiřského
pobřeží, led je odnášel stále severněji a další zima znamenala smrt hlady.
Problém se sám od sebe vyřešil 13. června 1881. Loď šla ke dnu a na ledovém poli
zůstalo 35 mužů posádky, osm saní, tři záchranné čluny a pár psů. Tři měsíce jim
trvalo, než se dostali na Novosibiřské ostrovy, a pak vyrazili na víc než 100
mil dlouhou plavbu otevřeným mořem do delty Leny. Člun poručíka Chippa už nikdo
nespatřil, posádku Melvillova kutru našli domorodci a z DeLongova člunu se
zachránili pouze dva námořníci. Ostatní postupně zemřeli hladem, zimou
a vyčerpáním.
Vyšetřování tragédie dávno přestalo plnit stránky amerických novin, když se
18. června 1884 nalezly některé trosky ze Jeanetty
na ledové kře u Julianehåbu na jihozápadním pobřeží
Grónska. Během tří let při své cestě od Novosibiřských ostrovů musely s ledem
proplout poblíž severního pólu, což přivedlo norského meteorologa Henrika Mohna
k teorii o mořském proudu, směřujícím Severním ledovým oceánem od východu
na západ.
Fridtjof Nansen vystudoval zoologii, ale v roce 1882 se živil jako lovec tuleňů
na lodi, plující kolem Špicberků a Grónska. U neprozkoumané části grónského
pobřeží jejich loď na čas zamrzla v ledu a to ho přivedlo na myšlenku přejít
Grónsko pěšky od východu na západ. I přes problémy s financováním, většina
sponzorů ho totiž považovala za sebevraha, se mu přechod v roce 1888 podařil a
od té doby měl pověst zkušeného polárníka. Jedním z jeho společníků při přechodu
byl i Otto Sverdrup, bývalý námořní kapitán, který se nyní živil jako lesník.
Mohnova teorie Nansena zaujala, vzpomněl si při jejím čtení na naplavené
sibiřské dříví na Špicberkách a na pobřeží Grónska, a proto se rozhodl
podniknout expedici, která využije tento mořský proud pro dobytí severního pólu.
Stavba polární lodi Fram
Nejdůležitější byla expediční loď. Musela být malá a lehká, musela vydržet
obrovský tlak ledu a musela poskytnout dvanácti mužům dostatečný komfort při
pětiletém pobytu v Arktidě. Žádná taková loď neexistovala. Bylo nutno jí
vymyslet, postavit a zaplatit.
S financováním pomohl norský parlament grantem ve výši 280 tisíc korun a tak
Nansen se Sverdrupem a předním norským námořním konstruktérem Colinem Archerem
začali vymýšlet nejodolnější loď na světě.
Výsledkem byl dřevěný třístěžňový škuner Fram dlouhý 39 a široký 11 metrů, s výtlakem 800 tun a ponorem 5 metrů.
Hladký trup měl vejčitý tvar, takže ho tlak ledu nerozdrtil, ale vysunul směrem
vzhůru, a dokonce i kýl téměř nevystupoval (v ledu se toto konstrukční řešení
osvědčilo, ale plavební vlastnosti na volné vodě byly příšerné). Kormidlo bylo
kvůli omezení kontaktu s plovoucími krami umístěno hluboko pod vodoryskou a před
zamrznutím v ledu se zasunulo do šachty v trupu, stejně jako dvoulistý lodní
šroub. Loď byla osazena parním strojem o výkonu 220 koní, který jí na klidném
moři poháněl rychlostí až 7 uzlů, pevné lanoví tvořila ocelová lana a pohyblivá
lana byla z konopí. Na palubě byla instalována i větrná elektrárna pro napájení
obloukových lamp v kajutách.
Obrovským problémem při polárních výpravách byla vždy vlhkost, kondenzující
a namrzající na stěnách a na stropech, a proto měla
Fram silnou tepelnou izolaci z plsti
a korku. Rozdělení lodního prostoru bylo tradiční – v přední části kajuty
posádky a společenská místnost námořníků, ve střední části kotelna a strojovna a
na zádi kajuty a společenská místnost pro velitele a důstojníky.
První polární expedice lodi Fram
Z tisícovek zájemců vybral Nansen dvanáct členů posádky. Zájem byl tak veliký,
že například námořní kapitán s dvacetiletou praxí Adolf Juell přijal funkci
lodního kuchaře a Hjalmar Johansen, armádní poručík v záloze, se stal topičem.
Velitelem expedice byl Fritjof Nansen a kapitánem lodi Otto Sverdrup.
Toto
rozdělení funkcí připadalo Roaldu Amundsenovi jako nesmírně nebezpečné a proto před začátkem své průzkumné činnosti
získal kapitánský diplom, aby mohl svým expedičním lodím velet sám.
24. června 1893 Fram vyplula z Osla
přes Barentsovo moře a podél sibiřského pobřeží zamířila na západní stranu
Novosibiřských ostrovů, kde 5. září zamrzla. Na nudící se posádku dolehla během
polární noci naplno ponorková nemoc, znásobená tím, že loď místo driftu na sever
nejprve kroužila na místě a po měsíci byli na jižnější rovnoběžce, než na které
zamrzli. Až v lednu se ledové pole začalo pohybovat k severozápadu a koncem
března Fram překročila 80. rovnoběžku.
Protože se málokdy sunula rychleji než míli za den, Nansen se začal učit jízdě
se psím spřežením a přitom objevil, že při jízdě na lyžích psímu spřežení stačí
a tak je možné na saně naložit o jeho váhu víc nákladu. V listopadu pak seznámil
posádku s nápadem, že až překročí 83. stupeň, vypraví se s Johansenem k pólu
pěšky a pak se vrátí přes Zemi Františka Josefa na Špicberky.
Vyrazili 14. března 1895. Na točnu měli 356 mil, které chtěli zvládnout za 50
dní, ale jak postupovali, stav ledu se zhoršoval, bojovali s jižním driftem
a nakonec museli 7. dubna na 86° 14' severní šířky pochod vzdát (i tak se
dostali k pólu o 200 mil blíž než kdokoliv před nimi) a zamířili k Zemi
Františka Josefa, kde si postavili chatrč, prakticky bez vybavení přezimovali
pouze na masové dietě z ulovených ledních medvědů a po osmi měsících je
zachránila britská Jacksonova expedice.
Fram pod Sverdrupovým velením zatím
plula dál ledovým polem a 16. října byla na své nejsevernější pozici, 85° 57'
severní šířky. Blíž se k severnímu pólu už nikdy žádná jiná dřevěná loď
nedostala. V srpnu 1896 se pak severozápadně od Špicberků uvolnila z ledového
sevření a odplula do Norska.
Druhá polární expedice lodi Fram
Po tříletém pobytu v extrémních podmínkách se ukázaly drobné konstrukční
nedostatky a tak byla Fram podle Sverdrupových požadavků, opět pod vedením Colina Archera, před
vyplutím na druhou expedici upravena a vylepšena. V první řadě dostala falešný
kýl, který výrazně zlepšil její směrovou stabilitu na volném moři, ale byl
upevněn tak, že v případě jeho stržení ledem by nedošlo k poškození hlavního
kýlu. Dále byla odstraněna původní přední nástavba a místo ní byla přidána horní
paluba od strojovny k přídi, což zvětšilo obytný prostor posádky, byla postavena
nová prostorná kuchyně, dílna a laboratoř a byla zesílena tepelná izolace boků
kajut o dalších 30cm korku.
Sverdrup vyplul v červnu 1898 s úkolem během tří let prozkoumat severní Grónsko
a zmapovat jeho neznámé severovýchodní pobřeží. To se mu kvůli špatným ledovým
podmínkám nepodařilo, ale přesto byly vědecké výsledky jeho expedice senzační.
Sverdrup prozkoumal Ellesmerův ostrov a oblast západně od něho a po čtyřech
letech se vrátil s mapami 200.000 km2 dosud neznámých oblastí, dovezl
tisíce vzorků rostlin, živočichů, planktonu a nerostů a samozřejmě řadu
vědeckých pozorování. Jejich zpracování trvalo přes 17 let.
Třetí polární expedice lodi Fram
V roce 1909 si Fram vypůjčil Roald
Amundsen.
Měl již za sebou dvouletou plavbu do Antarktidy na lodi Belgica
a vlastní expedici, při které poprvé proplul s lodí z Atlantiku do Pacifiku
kolem severoamerického pobřeží, a nyní chtěl zopakovat Nansenovu plavbu
a severní pól dobýt.
Fram byla ovšem od roku 1902 mimo
provoz a tak potřebovala zásadnější opravy, které provedla námořní loděnice
v Hortenu.
Byla vyměněna některá prkna v palubě a v obšívce, protažena zadní
nástavba a nový dieselový motor o výkonu 320 koní, poprvé použitý na lodi určené
pro polární průzkumy, nahradil původní parní stroj.
Když severního pólu dosáhl Robert Peary, stál Amundsen před rozhodnutím co dál.
Vyřešil ho po svém; expedici k severní točně neodvolal, ale rozhodl se, že si
cestou trošku zajede, vyrazil do Antarktidy, přistál ve Velrybí zátoce
a 14. prosince 1911 dorazil jako první na jižní pól. Protože ve Velrybí zátoce
dosáhla Fram 78° 41' jižní šířky,
stala se tak lodí, která se dostala nejdále sever a nejdále jih ze všech
dřevěných lodí, které kdy byly postaveny.
Expedice měla pokračovat přes San Francisko do Arktidy a proto
Fram odplula do Colónu, aby počkala
na otevření dokončovaného Panamského průplavu. Po třech měsících čekání se
Amundsen rozhodl, že bude rychlejší obeplout Jižní Ameriku kolem mysu Horn, ale
v Buenos Aires další pokračování expedice zrušil a Fram se 16. července 1914 vrátila
do Norska.
Poslední plavba Fram
Během první světové války samozřejmě nebylo na nějaké další expedice ani
pomyšlení, navíc Fram neprospěl dlouhý
pobyt v tropických vodách před Colónem, a tak se z kdysi nejodolnější lodi
na světě stával červy rozežraný vrak. Až v roce 1925 tehdy jednasedmdesátiletému
Sverdrupovi došla trpělivost a jako předseda Výboru pro zachování polární lodi
Fram začal organizovat její záchranu. Vrak lodi byl o čtyři roky později odtažen
do loděnice Framnæs v Sandefjordu a zrekonstruován do podoby, jakou měla při
Sverdrupově expedici. V květnu 1930 byla opravená
Fram vystavena v Trondheimu a další
čtyři roky, přikryta vlnitým plechem, stála v Sarpsborgu až do počátku května
roku 1935, kdy se ve vleku za remorkérem Høvdingen vydala na svou poslední plavbu do Osla.
Následující dva měsíce jí rychlostí 1cm za minutu táhli navijákem z moře mezi
základy nově budovaného muzea v Bygdøy a pak kolem ní postavili muzejní budovu.
Za účasti norského krále Haakona VII., prince Olafa a dalších hodnostářů i dosud
žijících účastníků všech tří polárních expedic bylo
Muzeum Fram slavnostně otevřeno 20. května 1936. Žádný z velitelů lodi se toho nedožil.
Fridtjof Nansen, vědec, politik, diplomat a nositel Nobelovy ceny míru za rok
1922, zemřel na infarkt 13. května 1930 ve věku 68 let.
Otto Sverdrup, námořní kapitán, polárník a obchodník, zemřel 26. listopadu 1930
ve věku 76 let.
Roald Amundsen, první člověk který dosáhl obou světových pólů, zmizel měsíc před
svými 56. narozeninami, 18. června 1928, s posádkou hydroplánu Latham 47 nad
Barentsovým mořem při pokusu o záchranu trosečníků ze vzducholodi Italia. Jeho
tělo nebylo nikdy nalezeno.
Pozn.: Pokud se do muzea Fram v Oslo vydáte lodí, doporučuji přistát v soukromém
jachtklubu Oslo Seilforening
pár set metrů od muzea.
Psáno pro časopis Yacht 3/2013