16.10.2014, čtvrtek
Je rozhodnuto, v neděli odjíždím.
Dnes určitě pokračovat nemůžeme, z mola u loděnice je nejenom slyšet, ale i pouhým okem vidět, jak se u vjezdu do řeky tříští obrovské vlny. I tady v přístavu, krytém pevninou, fouká přes 15 uzlů.
Nad Atlantikem je tlaková níže se středem 971 hPa, na zítřek pro oblast Biskajského zálivu hlásí jižní vítr 9°B a výšku vlny 5 metrů a pro pobřeží Cornwallu předpovídají vítr 10°B a vlny 11 metrů. My jsme tak zhruba uprostřed.
Jednoznačně v přístavu L'Aber Wrac'h končíme, do soboty se kolem západního cípu Bretaně do Brestu kvůli jižním vichřicím a obrovským vlnám nemáme šanci dostat.
Od pondělka by ale mělo vzniknout okno, kdy se vítr otočí a mohl by ETERNITY protáhnout na předobok až bočák přes celý záliv až do Španělska, takže je nesmysl, abych tady v té době ještě překážel.
Dopoledne trávím u počítače v kanceláři správce přístavu a hledám, jak se dostat domů. Jsou s tím problémy: Francouzská klávesnice má rozložení AZERTY, takže každé písmeno musím důkladně hledat. Jenom než jsem našel pitomou tečku, abych mohl napsat internetovou adresu, trvalo to zatraceně dlouho. Koupení letenky a nalezení vlaku z Brestu do Nantes, což by normálně trvalo pár minut, se tak zvrhlo v dvouhodinový hororový zážitek, při kterém jsem začal srdečně nenávidět jak Francouze, tak výpočetní techniku.
Letenku z Nantes mám. Vím, kdy mi v neděli z Brestu odjíždí vlak, abych se na to letiště dostal. Teď už jenom zbývá vymyslet, jak se v neděli ráno dostat z tohohle Vidlákova do Brestu. Přinejhorším je to něco přes 30km pěšky.
Večer jsme si zase promítli nějaký film, znovu popili, když jsem měl včera ty narozeniny, a zalezli spát. V lanoví pořád sviští poryvy větru a cloumají lodí.
17.10.2014, pátek
Nastává další den poflakování.
Na moře vyplout nemůžeme a na lodi už toho na práci moc není. Dopoledne jdeme nahoru do vsi do samoobsluhy nakoupit zásoby na Standovu sólovou přeplavbu přes Biskajský záliv.
Nějaké jeho oblíbené zrní a cornflake k snídani, trochu zeleniny proti kurdějím a tak. A taky bagetu dlouhou jak Lovosice, ale tu jsme stihli sníst dřív, než jsme došli zase zpátky na loď, takže těstoviny, co nám zbyly od včerejšího oběda, budou až k večeři.
Že v neděli ráno nejezdí autobus do Brestu z přístavu, to jsem zjistil už včera. Dneska mne moc nepotěšilo zjištění, že v neděli ráno autobus nejezdí ani z vesnice Landéda na kopci.
Protože zase máme mizerný příjem wifiny a navíc Standa nemá na lodi tiskárnu, což pořád nemohu pochopit, vyrážím po obědě do kanceláře správy přístavu vytisknout si letenku, která mi došla mailem. Recepční mi potvrzuje, že v neděli ráno nic nejede a poslední sobotní autobus je v Brestu už v šest večer. A co potom, do rána do osmi? Tak abych si začal masírovat nohy.
Odpoledne koukáme na Posledního samuraje, večer na Saturnina a přitom dopíjíme mé zásoby belgického piva a Standovy brandy. Venku už zase lije jako z konve a fouká vítr kolem dvaceti uzlů.
Poslední noc na lodi. Nemám z toho radost, že musím zítra odjet. A už vůbec se netěším na cestu na nádraží.
18.10.2014, sobota
Pořád fouká jižní pětka a tak když dopoledne jedeme pro naftu, není manipulace s lodí v tom malém prostoru mezi ježky zrovna jednoduchou záležitostí.
Přistát u čerpacího mola se nám daří až na druhý pokus a jsem opravdu rád, že tam ten cizí chlápek, co postával nahoře na nábřeží, sešel a mohl jsem mu hodit příďové lano. Dotankovali jsme 242 litrů nafty a vrátili se na původní místo u návštěvnického pontonu.
V 11:02 tak naše plavba oficiálně končí. Dál už pojede Standa sám, protože na nabídku volných míst v posádce na Internetu nikdo nezareagoval.
Za tři týdny jsme z německého Kühlungsbornu do francouzského L'Aber Wrac'h upluli 833 námořních mil, projeli největšími zdymadly na světě, pomohli nevděčným Němcům odtáhnout loď s porouchaným motorem, celé Severní moře propluli v bezvětří na motor, týden čekali v Belgii, než přejdou divoké západní větry nad Kanálem, abychom ho pak prosvištěli ve východní vichřici, dezertoval nám jeden člen posádky a místo v Lisabonu jsme skončili v Bretani.
Stálo to za to.
Teď už jen zbývá dostat se na letiště.
Hodinu před půlnocí házím na záda bágl a v začínající průtrži mračen vyrážím bez mapy, jen podle silničních ukazatelů, směrem na Brest.
Původně jsem si myslel, že se mi třeba podaří někoho stopnout, ale když jsem šel kolem jednoho z otevřených barů, zrovna z něj po hubě vypadl nějaký chlap, oprášil si ruce, odvrávoral k autu, prošacoval si dvakrát všechny kapsy až našel klíčky, nastartoval a odjel. Rozhoduji se že zatím stopovat nebudu, pro jistotu jdu celou dobu s rozsvícenou čelovkou a před všemi auty se snažím ustupovat dost daleko od vozovky.
Asi s tím světlem na hlavě šoféry trošku děsím. Vždycky zpomalí, dost daleko uhnou, posvítí si na mě dálkovými světly a až když zjistí, že to je jen nějaký blbec, co jde o půlnoci v průtrži mračen pěšky, zase šlápnou na plyn.
Byl jsem na náhorní planině za Lannilisem, kde už pršelo vodorovně, a měl za sebou asi osm kilometrů pochodu, když u mne jedno z aut zastavilo, modře se mu rozblikala střecha a já hleděl skrz zacákané brýle do udivených tváří dvou příslušníků Gendarmerie nationale.
„Bonsoir,“ pozdravil jsem vychovaně, jenže jsem si neuvědomil, že mám na hlavě šajnovací čelovku a že tomu bližšímu nevychovaně svítím přímo do očí. Spustil na mě příval francouzštiny.
„Excusez-moi, je ne parle pas français,“ použil jsem větu, kterou jsem odpoledne pečlivě natrénoval. „I'm walking at train,“ dodal jsem iniciativně, protože smysl jeho proslovu byl celkem zřejmý.
Bylo jasné, že anglicky umí stejně bídně jako já, ale pokud chtěl dál služebně konat, nezbylo mu, než tu řeč začít používat. V první řadě se zatvářil, jako že si z něj dělám srandu.
„Na vlak? V noci? Kam?“
„Do Brestu.“
„To je daleko.“
„Já vím,“ ujistil jsem ho. „Vlak odjíždí v osm. Autobus nejede. Musím jít pěšky.“
„Prachy na vlak máš?“
Když jsem pokývnul a řekl že mám i letenku z Nantes, chvilku se radil se šoférem, pak s nějakým přítelem na telefonu a nakonec se zase otočil ke mně.
„Tak si sedni, my tě tam hodíme.“
Zhroutil jsem se na zadní sedačku jejich krásně vytopené dodávky a té se okamžitě zamlžila všechna okna. Šofér to na kruhovém objezdu otočil a vyrazil zpět. My jsme zatím s jeho kolegou probírali odkud jdu, jak jsem se tam dostal, jak dlouho jsem byl na moři, jak hnusné bylo počasí a zda nebylo nebezpečné v něm plout.
Vysypali mě na konečné tramvaje Porte de Guesnou na předměstí Brestu, ten komunikativnější četník mi ukázal kde je automat na lístky na tramvaj, ve kterém se dalo platit kreditkou, poradil mi ať vystoupím na stanici Liberté, potřásl si se mnou rukou a zmizeli do noci.
Bylo půl druhé a šance, že nějaká tramvaj v tuhle dobu pojede, moc veliká nebyla. Nakonec jsem usoudil, že když tedy vyrazím po trati do města a uvidím tramvaj, co pojede na konečnou, budu mít dost času dojít na další stanici a počkat na ní, až pojede z konečné. Takže jsem ušel všech jedenáct stanic až na Náměstí Svobody a nejelo nic.
Potloukat se ve dvě v noci centrem Brestu, plným ožralých a zhulených
přičmoudlíků opravdu není zážitek, který bych si rád zopakoval a hodně jsem se těšil, až si sednu v suchu a v bezpečí na nádraží.
To jsem se ovšem těšil úplně zbytečně, neboť vlak v 8:10 do Nantes byl první, který ten den odjížděl, a proto byla nádražní hala až do půl osmé zamčena. Dalších pět hodin jsem tedy strávil ve vybydleném autobusovém přístřešku před nádražím s nějakým opilým francouzským frikulínem.
19.10.2014, neděle
Jakmile otevřeli nádraží, vletěl jsem dovnitř a začal shánět pokladny. Měl jsem dokonce připravený lísteček s nápisem "Je demande un billet pour Nantes," aby nevznikla nějaká mýlka, ale byl zbytečný. Živé pokladní došly, všude byly jenom automaty.
První se mi vůbec nepodařilo přepnout do angličtiny.
Druhý mě poslal k šípku, že platbu ani jednou z mých tří platebních karet nelze provést. Začal mě polévat studený pot. Za dvacet minut mi jede vlak na letiště, já nemám lístek a nikde není žádná pokladna nebo alespoň informační přepážka se živým člověkem.
Pro jistotu jsem zkusil ještě třetí automat a ten fungoval bez problémů, platba kartou proběhla hned na první pokus.
Necelé tři a půl hodiny jízdy rychlíkem vyšlo na 50€. Většinu cesty jsem prospal, ten noční pochod mi dal pěkně zabrat. Měl bych si už sakra začít uvědomovat, kolik mi je.
Po všech těch peripetiích s počítači, dopravou a automaty na jízdenky jsem pořád čekal, jaký průšvih na mě připravili na letišti v Nantes, a hodně mne překvapilo zjištění, že žádný.
Batoh mi odjel někam do útrob přepážky, v kontrolním rámu jsem si ani nemusel zouvat boty a v letadle na mne dokonce vyšlo místo vedle velmi pohledné francouzské studentky. Krátce po páté přistáváme na ranveji 24 ruzyňského letiště a o hodinu později posílám kapitánovi zprávu, že jsem naživu a doma.
V pondělí 20.10.2014 vyplul Standa Bílek z bretaňského přístavu L'Aber Wrac'h na ETERNITY sám a zamířil přes Biskajský záliv k Portugalsku.