V noci na neděli se změnil letní čas na zimní, začalo být vidět o hodinu dřív, a proto jsme si dali budíček už v půl šesté ráno.
Dost mne vyděsilo veliké zvíře, které se v ranním šeru prodíralo křovím na protějším břehu zátoky. Nakonec se ukázalo, že to byl bobr, který si čerstvě uhryznutou větev odtáhl do vody a odplaval s ní za nedaleký kolesový parník.
Vypluli jsme před sedmou, bylo polojasno, bezvětří a kupodivu docela teplo. Pod mosty v Drážďanech bylo nutné na chvilku přidat otáčky, pilíře nejsou daleko od sebe a proud mezi nimi byl opravdu silný, ale dál už jsme zase mohli jet rychlostí přes 6 km/h a cesta pěkně ubíhala. Bohužel začalo pršet, což ranní předpověď počasí rozhodně nepředpovídala. Naštěstí se hladina vody zatím udržela téměř na včerejší úrovni, klesla jen asi o dva centimetry.
Když jsme v jedenáct hodin propluli Pirnou, udeřila další pohroma. Došel nám plyn.
A protože druhou bombu v lodi její původní majitel nenechal, nemáme na čem vařit.
Po krátké konzultaci nad mapami a satelitními snímky Googlu je jasné, že musíme přistát v přístavu Prossen před Bad Schandau. Kilometr od něj je čerpací stanice a tak nejenom že doplníme naftu, která opět začíná docházet, ale vyměníme i plynovou bombu.
Přístav Prossen je krásný, veliký a kdyby tam byly přistávací můstky, byl by dokonalý.
Bohužel nyní měli jenom na dalbách na konci přístavu uvázaných několik plovoucích mol, ze kterých se nedalo dostat na břeh, jedno malé molo na počátku přístavu bylo zamčené, druhé na mělčině a my jsme se nakonec drze uvázali u jakéhosi servisního můstku, kde byl ponk, svěrák, dvě nádrže s neidentifikovatelnou odkapávající tekutinou a veliká cedule s nápisem zakazujícím přistávání, která ovšem byla napsána německy a proto jsme jí nerozuměli.
Pokud si někdo stěžuje, že na českých řekách chybí infrastruktura pro sportovní plavbu, mohu ho ujistit, že v Německu na Labi nad Magdeburgem chybí také.
Došli jsme k pumpě, zjistili, že mění plyn, přinesli dva kanystry nafty na loď, došli s prázdnou lahví zpět k pumpě a pak se ukázalo, že ty pětikilové bomby, které tam mají, jsou také všechny prázdné. Takže nevaříme.
K večeři byl obložený talíř z různých zbytků ve skříňce a festival starých dokumentárních filmů
s převážně lodní tématikou.
Pondělní ráno opět zahalilo řeku hustou mlhou a tak se ukázalo vstávání v šest ráno jako zhola zbytečné. Vyplout jsme mohli až v půl deváté.
Řeka je kolem Bad Schandau širší, klidná a hluboká, loď plula rychlostí přes 6 km/h. Po necelých dvou hodinách se na levoboku objevilo Hřensko a byli jsme v Čechách. Bylo to znát.
Plavatky nyní vypadaly spíš jako klacky zapíchnuté do dna řeky, na které se nachytal různý nepořádek, než jako značení plavební dráhy, na které jsme si zvykli v Německu, a protože nám v úzké soutěsce vypadla GPS navigace, byly i problémy se zjišťováním polohy.
Zatímco němečtí správci toku před cedulí s kilometráží posekají i vysokou trávu, čeští správci toku před ní nechají růst košatý strom a vysoké roští. Nikdy by mne nenapadlo, že GPS navigace, kterou na moři nepovažuji za věc nezbytně nutnou, bude nejdůležitější výbavou při plavbě po Labi, neboť hlavně podle ní zjišťujeme, kudy vede plavební dráha a kde jsou místa s největší hloubkou. Nebo alespoň kde donedávna tato
místa byla.
V Děčíně začaly opravdové problémy.
Ještě na klidné široké vodě před kontejnerovým terminálem jsme si škrtli o dno a styl plavby v peřeji Heger pod mosty Tomáš později do telefonu popisoval jako hlubokou orbu říčního dna. To vše při ponoru v papírech 85cm a vodním stavu 150cm na vodočtu v Ústí nad Labem.
Protlačili jsme se přes nános v ústí přístavu Rozbělesy, uprostřed bazénu ještě naposledy narazili do hromady, kterou na dně vytvořila loď Labe 15 při zkoušce motorů, a vyvázali se na člunu zdejší Střední školy lodní dopravy.
Z rozhovoru s místními lodníky vyplynulo, že ústí přístavu je opravdu zanesené, protože sem od jara z Německa nepřiplula ani jedna obchodní loď, že co na jaře ze dna řeky vybagrovali, nešlo odvézt, takže si to řeka zase vzala zpátky, a že se sem nedostala ani měřící loď, takže nikdo neví, jak nyní dno řeky vlastně vypadá.
Ani přítel na telefonu z Říčního informačního systému nám moc nepomohl. Vodní stav je prý setrvalý, větší průtok se neočekává, bóje jsou na řetězech spluté a nemáme se proto držet vyznačené plavební dráhy, ale nejhlubších míst v řece. Inu, jak se říká, dobrá rada je nad zlato.
V úterý ráno ještě konzultujeme situaci s obsluhou plavební komory ve Střekově a pak přichází definitivní rozhodnutí. Zkušený říční vlk by možná do Ústí doplul, ale to my nejsme. Tisíce mil, naplutých na moři, není dostatečná kvalifikace na bezpečné proplutí tohoto úseku Labe při současném stavu vody.
Tomáš neví, jak vypadá trup pod čarou ponoru a netuší, čím vlastně ořeme dno, a nemá smysl poškodit loď pár kilometrů od cílového přístavu. V úterý 27. října 2015 tak končíme plavbu v přístavu Rozbělesy, odcházíme na vlak a doufáme, že do mrazů ještě zaprší a neuschne.
Pro zajištění bezpečné plavby na Labi v Děčíně chybí naplánovaný jez, jehož stavbu už přes dvacet let blokují ekologičtí aktivisté s odůvodněním, že zvednutí hladiny v již před sto lety zregulovaném korytě by fatálně poškodilo životní prostředí.
Když jsem viděl značky, jak vysoko byla hladina Labe při různých povodních, se kterými si příroda bez problémů poradila, pochopil jsem poznámky zdejších lidí od vody, že blokování stavby nemá s ochranou přírody nic společného, že je to cílený bojkot lodní dopravy, za který jsou takzvaní ochránci přírody velmi dobře placeni silniční a zejména železniční lobby. Zdá se mi to smutné, ale bohužel velmi uvěřitelné.
Předcházející: Z Belgern do Drážďan
Následující: Z Děčína na jezero Píšťany