V neděli v půl šesté ráno jsme se vykulili ze spacáků a začali se chystat
k odplutí.
Nad Wiekem na druhé straně zátoky vycházelo slunce, venku byly čtyři nad nulou,
krásně jasná obloha a vál slabý východní vítr.
Protože jsme nestáli v maríně, ale na bývalé vojenské základně lidové armády, kde sociálky
byly asi buržoazní přežitek, nezbylo některým členům posádky nic jiného než
použít lodní toaletu. Přitom zjistili, že nám včera WC na naší nové lodi
zapomněli vybavit štětkou. Taková nepříjemná drobnost.
Po vytažení kabelu ze zásuvky na břehu se kapitán zarazil u přístrojové desky
a pak poznamenal, že napětí necelých 12 voltů na provozní baterii se mu po
celonočním nabíjení zdá málo. Ale startovací baterie byla nabitá a tak jsme
v půl sedmé nahodili motor a vypluli.
Stejně jako z Breege, i z Dranske vede pouze úzký vybagrovaný plavební kanál,
kterým se jede skoro dvě hodiny na motor, než se za Hiddensee vypluje na volné
moře. Během těch dvou hodin jsme ověřili, že se provozní baterka motorem opravdu
dobíjí, dotáhli povolená lanka zábradlí a volné uzly na otěžích geny i náhradní
výtahová lana. I když s náhradními výtahy byl trochu oříšek, protože pro oba
francouzský výrobce na stěžni instaloval pouze jeden společný vazák. Také jsme
zjistili, že z nějakého podivného důvodu není pro lanko rolfoku připraven žádný
stoper a že na pravé straně kajuty chybí vinšna pro otěž hlavní plachty.
Po osmé hodině minula Dana maják Dornbush na severním konci ostrova Hiddensee,
vztyčili jsme plachty a zamířili kurzem 335° ke kruhovému objezdu na jižním
konci Øresundu.
Při obou loňských plavbách jsme od Hiddensee vyplouvali v pěkné divočině a tak
jsem rád, že letos nás má Neptun rád. Od východu vane větřík kolem deseti uzlů,
sluníčko svítí a lodí něžně houpají vlnky, které nejsou větší než metr. Jak
trefně poznamenal kapitán: "Fouká nám damenwind, uděláme si pěknou kafefahrt."
Služby se rozdělily tak, že každý člen posádky byl hodinu na kormidle, hodinu
měl příslužbu a pak čtyři hodiny volna. Na mě to vycházelo vždy od devíti a od
tří, takže jsem se v devět s velikou radostí postavil za kormidlo, v poledne
s chutí spořádal Karlovu svíčkovou s knedlíkem a pak usnul jak špalek.
Ve tři, při nástupu ke kormidlu, je
situace stejná: Trojka vítr z pravoboku, jasno, slunce, zima. Přejeli jsme
dopravní koridor směrem ke švédskému pobřeží, posvačili Vaškovu výtečnou
hrachovou polévku s loveckým salámem, změnili kurz k západu na Kodaň, vyvázali
hlavní ráhno kontrašotou a pozorovali zvláštní úkaz na vrcholku stěžně.
Že je budík windmetru zapojený obráceně a ukazuje kam vítr fouká, a ne odkud
fouká, na to už jsme si zvykli. Že údaj o relativní rychlosti větru je tím pádem
informace barona Prášila, to nás moc netrápilo. Ale aby se na lodi při zadním
větru zasekával ukazatel směru větru do mističek anemometru, to jsme ještě
neviděli.
K večeru se udělalo teplo, ale bohužel odešel vítr. Plížili jsme se rychlostí
kolem tří uzlů mezi ostrovy Saltholm a Sjælland kolem kodaňského letiště, přes
hlavu nám létali oceloví ptáci a osvětlená ranvej vypadala jako scéna z nějakého
UFO filmu.
Proplutí kolem Helsingøru jsem prospal a tak bohužel pořád nevím, jestli ještě
starej Hamlet straší na hradbách. Pavel s Martinem, kteří měli v tu dobu službu,
si ho nevšimli.
A před třetí v noci jsem posádku vystrašil já. Dana měla hlavní odpojovač
baterie přímo na čele lůžka v zadní kajutě. Nezapuštěný, bez krytu; prostě si
tam tak trčel. No a jak jsem sundal nohy z postele, do toho odpojovače jsem
kopnul. Celá loď potmě, těsně vedle plavební dráha. Ach jo.
V pondělí v deset ráno, severovýchodně od ostrova Anholt, znovu startujeme
motor. Jednak se zase vybila provozní baterie, jednak lehnul vítr. V jedenáct
začalo trochu fučet od jihovýchodu a udělalo se teplo. Na palubě se dalo pobývat
jenom ve flísce a dokonce jsem si spálil namazaný nos.
V půl třetí odpoledne, za ostrovem Læsø, měníme kurz
a místo do Osla míříme k dánskému Skagenu. Kapitán nám přitom vypráví že Skagen
je moc hezký přístav a stojí za vidění. A že si před chvilkou všimnul, že kromě
hajzlštětky nám zapomněli dát na loď i norskou vlajku a je potřeba jí někde
koupit. Nejlépe ve Skagenu.
Vítr se stočil k západu a zeslábl, od půl páté znovu motorujeme. Zatáhlo se,
začalo pršet, udělala se pěkná zima a navíc padla mlha. Výhoda je, že při jízdě
na motor nám topení alespoň trošku topí. Teplotu v salonu se tak podařilo vyhnat
až na 16°C.
Od mého nástupu ke kormidlu v devět večer se počasí trochu umoudřilo a pršet
přestalo, ale zamlženo je pořád - světlo majáku ve Skagenu má viditelnost 20 mil
a my ho spatřili necelé čtyři míle před přístavem.
Pak Karel prokličkoval mezi zakotvenými tankery na rejdě a čtvrt hodiny po
půlnoci byla naše Dana vyvázaná u úplně prázdného mola
v maríně Blue Flag
ve Skagenu.