Marína Haslar, ve které jsme stáli, je v Gosportu a do Portsmouth
na druhé straně zátoky tedy bylo
nutné se dostat trajektem. A na trajekt se kupovali lístky v automatu, který
visel na zdi u vstupu na molo, vypadal skoro stejně jako automaty na lístky
v Čechách a také skoro stejně kradl.
Sežral neřád poslední drobné, které mi
zbyly z dovolené v Lake District v roce 1997, takže mi Richard musel půjčit. Ono
se tedy nakonec ukázalo, že z druhé strany budky prodává lístky živá baba,
ale to objevil až Honza, který nás doháněl dalším trajektem; my na ní nepřišli.
Ty automaty mají v Anglii vůbec nějaké divné. Po obědě v restauraci na nábřeží,
na kterou mi Richard také půjčil peníze, jsem se vydal hledat směnárnu či
bankomat, abych mohl dluh vrátit a měl na další útratu. Bankomat jsem našel
po půl kilometru před supermarketem, ale když jsem do něj vrazil kartu, chvilku
na mě vrčel a pak napsal něco ve smyslu „Trhni si nohou“.
Dost mě potěšilo,
že mi aspoň vrátil tu kartu, takže jsem jí mohl vybrat peníze z jiného
bankomatu, stojícího po další míli ostré chůze před dveřmi Royal Bank Of
Scotland na Edinburgh Road. Pak jsem konečně mohl vyrazit za zbytkem posádky
do muzea.
Portsmouth Historic Dockyard tvoří řada samostatných muzeí a expozic, do kterých
se platí společné vstupné ve výši 20 liber. Z hesla "Objevte 800 let královského
loďstva" je jasné, že jedno odpoledne na prohlídku nestačí, i když ji vezmete
hodně povrchně.
Prvním exponátem za pokladnou je bitevní loď
HMS Warrior z roku 1860.
Když byla
spuštěna na vodu, byla největší, nejrychlejší a nejmocnější válečnou lodí
na světě. Byla tak mocná, že se s ní nikdy nikdo nepustil do boje; její
pancéřování nedokázalo prostřelit žádné tehdejší dělo. Vývoj válečných lodí
i dělostřelectva však postupoval tak rychle, že už po dvaceti letech byla téměř
k nepotřebě. Díky poklesu ceny kovového šrotu koncem dvacátých let minulého
století se jí nepodařilo prodat a přežívala jako plovoucí skladiště až do roku
1979, kdy byla nákladem 8 milionů liber restaurována do původní podoby.
Některé
údaje z průvodce se zdají téměř neuvěřitelné:
Například lodní šroub vážil 24
tun; když loď plula na plachty, zvedal se do šachty v zádi lodi a k tomu
zvednutí bylo třeba asi 600 námořníků.
Loď měla nejtěžší kotvy v námořní
historii, které se zvedaly ručně. Byly na lodi čtyři, každá vážila 5,6 tuny
a 170 námořníků je zvedalo 4 až 5 hodin.
A 15 plachet mělo plochu skoro 3,5
tisíce metrů čtverečních.
Loď si můžete prohlédnout úplně celou a tak jsem prolézal více než hodinu
od kapitánského můstku přes dělové paluby a strojovnu po kotelnu. Tam bych tedy
pracovat nechtěl; uhlí se z bunkrů ke kotlům vozilo až 90 metrů daleko vozíky
a běžná pracovní teplota zde přesahovala 40oC. Také za to dostávali
topiči a nakladači o polovinu větší plat než námořníci první třídy.
Mimochodem - hned u vstupu na HMS Warrior jsem zažil obrovské překvapení. Když
se mě recepční zeptal v jaké řeči chci průvodce, drze jsem odpověděl
že v češtině a pak nestačil zírat, protože jsem ho během deseti vteřin v češtině
opravdu dostal.
Dál jsem pokračoval do muzea válečné plachetnice Jindřicha VIII. (to byl ten, co
nechal popravovat manželky a vynalezl anglikánskou církev)
Mary Rose, která se
potopila 19. července 1545 v bitvě s francouzským loďstvem jižně od Portsmouthu.
V roce 1971 se podařilo vrak lodi najít a o jedenáct let později vyzvednout.
V hale současného muzea jsou vystaveny pouze různé artefakty jako zbraně,
zásoby, hudební a navigační nástroje a osobní věci posádky, ale v roce 2012 má
být otevřeno nové muzeum, kde bude k vidění i celý zachráněný trup lodi.
Pravda je, že jsem tuhle expozici vzal vysloveně klusem, abych stihnul
vyhlídkovou plavbu kolem vojenských doků, která byla také součástí vstupenky.
Pluli jsme pár desítek metrů od současných válečných lodí Royal Navy a kapitán
u každé vyprávěl podrobnosti o výzbroji a technických datech. Plavba to byla
poučná, ale bohužel zcela nefotogenická. Moderní loďstvo mě dost zklamalo.
Takový torpédoborec z druhé světové války, to je krásná fotogenická loď ladných
tvarů ježící se zbraněmi, zatímco třeba HMS Darring, nový torpédoborec třídy D,
co tam stál u mola, vypadal jako by ho projektoval designér rakví a vůbec ničím
se neježil.
HMS Victory, nejstarší válečná loď na světě v činné službě a vlajková loď
druhého námořního lorda (v době mé návštěvy jím byl viceadmirál Charles
Montgomery), stojící v suchém doku o pár desítek metrů dál, to je jiná
krasavice.
Trup byl postaven v roce 1759, ale do služby byla uvedena až o
devatenáct let později.
V bitvě u Trafalgaru v roce 1805, kdy anglické loďstvo
rozprášilo Napoleonovu spojenou francouzsko-španělskou flotilu, byla vlajkovou
lodí admirála Nelsona. Od roku 1812 sloužila v Portsmouthu jako plovoucí sklad
a po 110 letech chátrání jí restaurovali do současné podoby.
I u vstupu na HMS
Victory mi strážní důstojník věnoval českého průvodce a pak jsem si mohl
prohlédnout celou loď od kajuty admirála Nelsona přes dělové paluby po sklady
střelného prachu a plnírny nábojů.
Také tady je spousta zajímavých detailů,
které stojí za to prozkoumat podrobněji:
Například na dolní dělové palubě, kde
spalo 480 námořníků a na jídlo jich sem chodilo asi 550, chodí návštěvníci
po původní 250 let staré dubové podlaze.
Také je pozoruhodné, že anglická lodní
děla nebyla odpalována doutnákem, ale křesadlovým zámkem, stejně jako třeba
mušketa, což umožňovalo mnohem přesnější střelbu a navíc se tak v bitevní vřavě
výrazně omezilo riziko požáru; loď měla 104 děl a britští dělostřelci dokázali
vystřelit a znovu nabít dělo během 1,5 minuty.
Všechny příčky na dělových
palubách byly demontovatelné, takže před bitvou i Nelsonovi rozebrali jeho
luxusní kajutu na zádi, aby při případném zásahu dělovou koulí odletující třísky
nezranily dělostřelce.
Ve skladu prachu, který je nyní návštěvníkům přístupný přes nově vytvořený
vstup, bylo uskladněno 35 tun střelného prachu v 784 sudech (v bitvě
u Trafalgaru se ho spotřebovalo 7,5 tuny), které byly opatřeny měděnými
obručemi, aby nemohlo při nárazu dojít ke vzniku jisker, a byly od sebe odděleny
kůžemi kvůli omezení tření.
I přepážky ve skladu byly obloženy měděným plechem, aby se
předešlo jiskření a hlavně aby se do skladu nedostaly krysy, jež by pak
na kožichu mohly roznést střelný prach po lodi.
Také jsem nevěděl, že narozdíl od námořníků, kteří spali v síťových hamakách,
měli lodní důstojníci dřevěné závěsné postele, sloužící v případě úmrtí
příslušného důstojníka jako jeho rakev. Což ovšem neplatilo pro admirála
Nelsona, toho po smrti naložili do sudu s brandy.
No a po prohlídce HMS Victory mě vyhodili, protože muzeum zavíralo.