Standa si ráno na ostrově vrazil do hlavy třísku, když narazil do trčící větve.
Tenhle ostrov je vysloveně nebezpečný! Pokusil jsem se mu tu třísku vyndat, ale
vůbec to nešlo. Sice jsem nahmátnul, že v té ráně něco je, ale nedokázal jsem to
chytit nehty. Nakonec si Standa oholil kus hlavy, Jirka vzal do ruky kombinačky
a s jejich pomocí mu vyoperoval místo třísky kus větve.
Vypluli jsme v sedm. Noha, co jsem si včera narazil, pěkně bolí a hraje všemi
barvami, kalhoty a trenky přes noc neuschly. Je teplo, jedu jen v tričku, na
břehu se nehne ani lísteček a moře je jak zrcadlo. Tak zase na motor.
V půl osmé vytahujeme na pomoc motoru plachtu, protože trošinku začalo foukat od
západu. V půl desáté už zase nefouká vůbec, ale plachtu jsme nechali. Standa
opravil stávkujícího autopilota, takže opět řídí automat. A ochlazuje se, je
zataženo, slunce stávkuje a tak si beru bundu. Po pravoboku necháváme jadernou
elektrárnu ve městě Oskarshamn; jak nepotřebují chladící věže, tak to ani
nevypadá jako elektrárna. Prostě taková normální továrna na pobřeží.
Dnes je sobota, ale nikdo nikde není. Od rána jsme potkali jen jeden motorák na
moři a pár plachetnic, uvázaných u břehu.
Kolem druhé vylezlo sluníčko a rozfoukalo se, ale bohužel opět od jihu a proto pokračujeme na motor až do půl
čtvrté, kdy se vyvazujeme bokem u přístavní hráze v přístavu Påskallavik. Za dnešek tedy dalších 40 mil naftingu.
Kromě místního rybářského kutru jsme v Påskallaviku
jediná loď, přístavní kancelář je zavřená a nikde není ani noha. Přitom voda na
nábřeží teče, zásuvka funguje, na záchod a do sprchy se dá dostat za pomoci
švédské pětikoruny. Třeba někdo přijde večer.
Kupodivu i v sobotu odpoledne má otevřeno místní konzum, tak jsme si nakoupili
zmrzlinu, uzeného lososa, sýry a bramborový salát s česnekem a udělali hostinu.
Je fajn zase po čtyřech dnech být v civilizaci.
V neděli 4. září jsme z Påskallaviku vypluli v šest ráno. Svítalo.
Bylo celkem teplo, jel jsem jen v košili, a v jihovýchodním větru jsme na motor
a s hlavní plachtou mířili na jih podél pobřeží. Bohužel kolem celulózky; ten
smrad by se dal krájet.
V osm Jirka vytáhnul i kosatku, Standa vypnul motor a konečně jsme zase
plachtili. Krása, klídek, pohoda, ostře proti větru jsme jeli rychlostí kolem
tří uzlů a mířili do Kalmarsundu. Celé dopoledne křižovala Eternity mezi
Švédskem a ostrovem Öland až do oběda, kdy chcípnul
vítr.
Nahradili jsme kosatku genou, ale výpadek větru byl naštěstí jen
krátkodobý a tak šlo zase celé odpoledne v klidu křižovat na jih.
Před osmou večerní jsme ve slabém větru podpluli most z Kalmaru na Öland a
Standa rozhodl, že přistaneme na plachty. Prima. To jsem taky ještě nikdy
nedělal. Sbalil jsem s Jirkou hlavní plachtu a loď jen pod genou zamířila do
přístavu.
V Kalmaru se kotví stejně jako u ostrovů, jenom je tam místo skály nábřeží a
díky kotevním bójím není třeba házet kotvu ze zádi. Připravil jsem záďové
vyvazovací lano s karabinou na konci, odvázal speciální háček od vantu, vsadil
do držáku na háčku otevřenou karabinu lana, postavil se na pravobok a číhal na
bóji.
Loď se pomaličku blížila k nábřeží, kde se začínali zastavovat lidé.
Jestli se netrefím a napálíme břeh, tak teda budu hodně populární. V pravé ruce
háček a v levé lano, sledoval jsem oranžovou bójku, která se pomalu sunula kolem
lodi.
Nasadil jsem karabinu v držáku na háčku do oka bóje, přitáhl lano a
škubnul háčkem. Karabina se vyvlékla z držáku, zacvakla a bóje byla moje. Hezkej
forichtunk. Pak už jen stačilo hodit lano na vazák a zabrzdit loď, Jirka
vyskočil a vyvázal příď a nábřežím se rozlehl potlesk několika přihlížejících
jachtařů.
Udělali jsme si večeři, dohodli se, že zítra bude volný den a projdeme se po
městě, zlikvidovali část alkoholických zásob a v jedenáct zalezli do pelechů.