Na loď jsme se vrátili ve stejné sestavě posádky v pátek večer. Už opravdu udeřila zima.
Ani elektrickým topením se nám za celou noc nepodařilo vytopit kajutu na nějakou civilizovanou teplotu, ranní rosa vytvořila na dřevěném plovoucím mole prvotřídní náledí a poklop od kotevny přimrznul k palubě.
Krátce po osmé vyplouváme, úzkým průlivem se protahujeme z jezera na řeku a po dvou kilometrech přistáváme u mola osobní dopravy v Lovosicích.
Asi se to nemá, ale podle jízdního řádu tady pojede parník nejdřív na jaře a je odtud jen půl kilometru k benzínové pumpě na výpadovce do Ústí. Bereme s Tomášem dva kanystry, to už by nám mělo do Nelahozevsi stačit.
Na lovosickém zdymadle ukazuje informační tabule teplotu vzduchu 6°C, vodočet v Ústí 230cm a teplotu vody 11°C. To je zhruba jako na Baltu v květnu.
Komorníci si nás předávají rádiem, takže dnes máme všude připravenou komoru na dolní vodě, jenom v Roudnici musíme chvilku počkat, než nám zdymadlo vypustí. Je to moje první zkušenost s labskými zdymadly a jejich klapkovými vraty v malých komorách (všechny velké komory jsou na Labi mimo provoz). Když se vrata spustí a přelije se přes ně záclona vody, vůbec z toho nemám dobrý pocit, ale protože se vždycky vážeme v zadní části komory, není to tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.
Kdysi jsem někde na Internetu četl popis jednotlivých zdymadel, kde ústí obtokové kanály, kam v nich táhne voda a podobně, ale v praxi se mi zdá, že mnohem užitečnější by byly informace, na které straně komory jsou umístěny vazáky, případně jestli tam vůbec nějaké vazáky, použitelné pro malá plavidla, jsou.
V Roudnici začalo pršet a ochladilo se tak, že pouštíme naftové topení. Ve tři odpoledne proplouváme plavební komorou ve Štětí, což je dnes jediná proplutá komora se vzpěrnými vraty, a ve čtyři, prakticky za soumraku, se po 44 kilometrech plavby vyvazujeme u veřejného můstku v Horních Počaplech.
Tady se ukazuje, jak dobrý byl nápad vzít sebou Kateřinu. Předevčírem si totiž vzpomněla na úterní Tomášovy mlsné připomínky, že knedlíky v prášku i zelí ve sklenici na lodi máme, jen ty zatracené kachny že chodí po mělčinách pěšky a nedají se podběrákem ulovit, a tak nám k večeři připravila pečenou kachnu se zelím a karlovarským knedlíkem.
Nedělní ráno je ještě odpornější než sobotní.
Molo je namrzlé, na trávě na břehu leží jinovatka a z nebe padají místo deště ledové krupky, rachotí na střeše kajuty a vytváří klouzavé návěje na těch nejnevhodnějších místech. Navíc všechny párky k snídani, které jsem koupil v Lidlu, protože vyhrály první místo v testu Babišova stranického tisku, při ohřívání praskly. Snad jediná ranní pozitivní zpráva je zjištění, že je Kateřina jedna z mála slečen, se kterými mohu spát, neboť si nestěžuje na to, že chrápu.
Nad řekou se válí mlha a tak s Tomášem řešíme, jestli to riskneme a vyplujeme, nebo zda počkáme, až se rozpustí. Naštěstí jsme vypluli, neboť po dvou kilometrech plavby se ukázalo, že mlhu způsobuje výtok teplé chladící vody z elektrárny Mělník. To bychom se opravdu dost načekali.
V devět hodin, v hustém sněžení, proplouváme komorou Dolní Beřkovice. Je 2,7 metru vysoká, také se napouští přes klapková vrata a nemá vazáky, které by mohla malá plavidla použít. Stejně jako ve Střekově, i zde tedy visíme vyvázáni za žebřík. Informační tabule na budově velínu ukazuje teplotu vzduchu 0°C a po sbalení vyvazovacích lan vypadáme s Kateřinou jako dva sněhuláci.
V Mělníku se počasí zase přepíná na podzim, a když v půl jedenácté proplouváme zdymadlem v Hoříně, na věže mělnického zámku už svítí sluníčko. Hořínský kanál je krásně udržovaný, má opravené záhozy, vysekanou trávu i křoví na břehu a placatá krajina okolo trochu připomíná Holandsko. Od rána jsme nepotkali žádnou loď, ale v úzkém kanálu u Zelčína se samozřejmě musíme vyhnout vaně s tlačným remorkérem. Naštěstí je v místě prostor pro otáčení lodí, takže se máme kam uklidit.
Před jednou hodinou proplouváme naši poslední komoru v Miřejovicích s rozdílem hladin asi 3,5 metru, která je zvláštní, protože dvě komory nejsou umístěny vedle sebe, ale za sebou. Bohužel i tady jsou v malé komoře vazáky pro naši loď zcela nepoužitelné. Jeden je u hladiny, druhý tak vysoko, že na něj nedosáhneme a horní je tak daleko od hrany, že je také k ničemu. Opět tedy musíme viset za žebřík. Absence vyvazovacích prvků v českých zdymadlech je v porovnání se zahraničím skutečně zvláštní.
Po jedné hodině přistáváme u mola v Maríně Vltava v Nelahozevsi a plavba lodi X-ray, která začala počátkem září v holandském Maastrichtu, tady končí. Loď má za sebou 1228 kilometrů, které uplula za 200 hodin a spotřebovala přitom 1050 litrů nafty. Náklady na plavbu Tomáš vyčíslil na zhruba 40 tisíc korun, a ačkoliv poslední dva roky loď stála nepoužívaná v maríně u brokera, za celou plavbu se na ní neobjevil žádný technický problém, takže dokud ji nevytáhl z vody, byl s koupí spokojen. Jenom si stěžoval na malou palivovou nádrž, což původní majitel asi jako problém nepociťoval, protože v Holandsku je lodní pumpa na každém rohu.
Po vyzvednutí na souš se ukázalo, že kromě spousty pavouků, zahnízděných v různých škvírách na nástavbě a zábradlí, přivezl Tomáš do Čech také tisíce škeblí pod čarou ponoru. Po oškrábání vydaly na tři vrchovatá stavební kolečka a lze tedy předpokládat, že rychlost lodi bude příští rok vyšší a spotřeba výrazně nižší než letos. Také hloubkoměr, který trvale ukazoval 2,1 metru, i když jsme drhli o dno, bude pravděpodobně v pořádku, neboť i jeho mírně zapuštěná sonda byla úplně ucpána mlži.
Díky nánosu škeblí bylo jasně vidět, že loď o dno nikde nezavadila trupem a podle odřených skořápek všechny nárazy odnesl jenom kýl, spodní závěs kormidla a – bohužel – lodní šroub. Ten sice mohl být poškozený už dříve, Tomáš neměl možnost loď při koupi prohlédnout pod čarou ponoru, ale některé záseky zcela evidentně nové byly.
Ovšem obrovské rozčarování mu přineslo zjištění, že v papírech deklarovaný ponor 0,85 metru není přesný. Ve skutečnosti má loď ponor 1,2 metru! To znamená, že většinu německé části Labe jsme jeli hodně na hraně splavnosti a v Děčíně jsme při tehdejším stavu vody vůbec neměli být. Holandský broker asi ani netušil, jaké rozměry loď má, prostě převzal údaje od majitele a díky tomu, že podobná loď se v Holandsku neregistruje a její data tedy nejsou nikde úředně zapsána, došlo při předávání informací k jejich zkreslení. Bylo to pro současného majitele lodi velmi nepříjemné překvapení, a pokud uvažujete o pořízení starší lodi z Holandska, rozhodně nevěřte papírům a
všechno si přeměřte.
Předcházející: Z Děčína na jezero Píšťany